Havlíčkovy dopisy 1960-1968 aj.

Telerovský Roman:

Havlíčkovy dopisy 1960-1968 aj.

(Zbyněk Havlíček: «Dopisy Evě», Torst, Praha 2003; edičně připravil Pavel Čepický.)

Představovat Zbyňka Havlíčka nejspíš není příliš třeba. i  Respektive není nezbytné dál rozmnožovat encyklopedická, slovníková, záložková, novinová a nevím jaká další havlíčkovská hesla. Naopak pro detailní pojednání o životopisných, osobnostních, myšlenkových, emocionálních a mnohých dalších úrovních jeho zjevu není v tomto krátkém textu místo. Chci se alespoň ve stručnosti zastavit nad knihou vzájemné korespondence Zbyňka Havlíčka (1922-1969) a Evy Prusíkové (1926-1994), jeho milenky, jediné lásky, přítelkyně, druhého Já, dvojnice, zdravotní sestry a manželky primáře internisty v psychiatrickém ústavu v Dobřanech, kde básník působil jako klinický psycholog.

První část knihy tvoří 272 Havlíčkových dopisů Evě napsaných v období 1960-1968, druhou část pak 179 dopisů Evy Prusíkové Havlíčkovi. Jejich milostný vztah trval od první poloviny padesátých let, intenzívní korespondence Zbyňka Havlíčka s Evou Prusíkovou začíná však až na konci roku 1960, v době, kdy se Prusíkovi odstěhovali z Dobřan a oba milenci tak ztratili možnost se denně stýkat. Další část knihy tvoří rozsáhlý poznámkový aparát, který je sestaven z Havlíčkovy další korespondence, z deníkových záznamů, ze zápisů snů, z jeho vlastních básní i básní jeho přátel, ze záznamů z experimentální intoxikace LSD a z dalších dokumentů. Tato třetí část vytváří s dopisy organický celek, už proto, že Havlíček podstatnou část citovaných materiálů s Prusíkovou v dopisech konzultoval, ona byla zpravidla první čtenářkou jeho básnických textů, ale i mnoha dopisů, které jí svěřoval ještě před odesláním adresátovi, atd. V rámci ediční poznámky je otištěno několik Havlíčkových listů datovaných před rokem 1960. Jako dodatek na samý závěr knihy jsou přidány čtyři dopisy nalezené po dokončení závěrečných korektur.

Lze se jistě zamýšlet, zda čteme poesii, román, experimentální prózu, milostný a filosofující příběh, zda autor vytváří nový literární žánr, pásmo milostných dopisů nebo něco jiného. Rád podobné úvahy ponechám literárním badatelům a jiným zájemců o literárně spekulativní rozlety. Sám si vystačím s Havlíčkovou poznámkou, vybranou pro knihu jako motto, v níž se vyjadřuje k povaze svých dopisů Evě ve vztahu k vlastní básnické tvorbě. "Noční dopis Evě - to je skutečný deník a skutečná imaginace! Ty hodiny proseděné nad dvěma stránkami, jež navíc neodpovídají skutečnému pohybu mé myšlenky, celé to úsilí o formulaci - je nejspíš marnost nad marnost a paskvil. Je to vznešenost - ale není to poesie; tím méně imaginace, tím méně její princip! Jak to však změnit? Kdybych měl jenom čas psát - asi bych brzy umřel. Nedovedu se orientovat v ohni. Je jisté, že každý takový den je sisyfovská dřina. Jedině noční dopis Evě - to byla opravdová katarze. I když na druhé straně - co se se mnou děje ty hodiny nad strojem? Co se to ve mně valí? Je to opravdu k ničemu? Nevím, nevím, nevím. Opakuji si ozvěnu z dopisu Evě: Dost času, dost času… Snad tomu uvěřím spíš, odpoví-li mi skála nebo les…nebo les…ne bolest."

Přesto. Z jaké strany se přiblížit k oněm "nočním dopisům", respektive k jejich hutnému obsahu? Sám jsem ke čtení dopisů prozatím přistupoval především jako k dokumentu o Havlíčkovi, o jeho osobnosti a životní historii, o jeho poesii a jejím prolínání s životem, o jeho myšlenkách, snech, prožívání, aktivitách a plánech, jako k dokumentu, jenž by mi snad mohl poskytnout i nové interpretační úhly k teoretickým a básnickým pracím tohoto autora, které dle mého soudu nutno vnímat a vykládat jakou součásti jednoho jediného celku. Nová interpretační vodítka k teoretickým a básnickým textům mi kniha poskytla i neposkytla; mohu si je nyní zasadit do diferencovanějšího kontextu, snáze si udělat představu o jejich vzniku, rozumět jim více z pohledu autora samotného a v souřadnicích jeho vlastních doplňujících nebo předcházejících poznámek a úvah k nim. Jejich nepopiratelný význam a inspirativní hodnota se zásadně nemění. To, o čem se nedá pochybovat, co v dopisech rozhodně nechybí a čím se stávají cenné, je Havlíčkova imaginace, podloží jeho poesie, jímž jsou střety jeho vztahovosti, nevědomí, touhy, emocionality, myšlení, sebeutváření, jednání a společenských obručí i možností. V kontrastu s tradovanými představami o Havlíčkovi se v jeho dopisech rovněž srazíme s jeho nelíčeným smyslem pro humor. - Nutno poznamenat, že především Havlíčkovo teoretické dílo zůstává dosud reflektováno jen útržkovitě, nebo není reflektováno šířeji, anebo spíš není strávené a zažité vůbec (nejen v kontextu zdejší psychoanalýzy, ale konec konců ani v okruhu surrealistickém, nemluvě o jiných oblastech myšlení). K nějaké zásadnější diskusi nad Havlíčkovým dílem a jeho přínosem zatím nedošlo a tak tento jedinečný autor (surrealistický básník, klinický psycholog a psychoanalytik) teprve na své zhodnocení čeká: Nakladatelství Torst vydalo soubor Havlíčkových studií, přednášek a statí pod názvem Skutečnost snu, dále se chystá úplné vydání jeho poesie a svazek deníků, záznamů snů a korespondence s přáteli.

S minimální systematičností nyní vytrhnu z Havlíčkových dopisů několik úlomků sledovatelných linií v naději, že čtenáře navnadí k četbě tohoto obsáhlého konvolutu (969 tiskových stran) a hlubšímu zájmu o tohoto mimořádného autora:

  • Schizofrenie a jiné psychotické alterace, jejich psychoadiagnostika, psaní obsáhlých a četných psychologických vyšetření, hledání možností psychoterapeutických intervencí u schizofrenních jedinců
  • Poesie psychóz
  • Každodenní setkávání s ústavními pacienty v jejich "útulku praštěných" v Dobřanech, boj za ně
  • Studie o básnickém obraze a schizofrenním symptomu, její přijetí a nepřijetí v odborných kruzích na psychiatrické konferenci na Slovensku
  • Psychiatrické panoptikum, psychiatrické sjezdy se svými postavami: Vondráček, Vencovský, Nevole, Rubeš, Srnec, Pondělíček, Vinař, Dobiáš, Knobloch, Janota, Roubíček a řada dalších
  • Surrealismus a surrealističtí přátelé Effenberger, Král, Dvorský, Voskovec, Medek, Tikal, Istler, a další blízcí: Kalivoda, Chvatík, Jůzek, Čestmír Kafka; komentáře k poesii Krále a Dvorského
  • Ve dopisech obou protagonistů podrobně zdokumentovaná Havlíčkova roztržka s protivným Milanem Nápravníkem; netolerance k jakýmkoli kádrovým postojům ve věci poesie
  • Útržky z příběhu Zdeny Holubové, její básně, hospitalizace, Havlíčkova ozbrojená kvazipsychoterapie s těžkými kalibry; požadavek odpovědnosti za poesii, proti parazitizmu; postavení se proti vydání poesie na pospas psychiatrů a psychopatologie; básník má přece jen mít schopnost se vracet
  • Zmínka o Zbyňkovi Fišerovi a Honze Krejcarové, ztotožnění se s Teigovým odsouzením jejich nezodpovědnosti, která hraničí se světem psychóz a kterou lze akceptovat ve světě symptomu, ale nikdy v reálném světě
  • Dobřanská atmosféra; lékaři, přátelé, nepřátelé, porady, neandrtálci, semináře, spiklenectví, prokletí, pohřebiště dávných vztahů
  • Příběh psychopatologa a rorschachologa Svetozara Nevoleho, ambivalentní postoj k němu, psychiatrova sebevražda, konec jedné psychiatrické školy a Havlíčkův despekt k pokryteckým postojům psychiatrických veličin nad jeho smrtí; rozhořčení nad neochotou vydat Nevolovo rozsáhlé dílo, které se Havlíček snažil pořádat
  • Blud neviditelnosti a vůbec zájem o mechanismy vzniku a rozvoje paranoického myšlení, bludů individuálních i společenských
  • Láska, manželství, manželka Věra, syn David, Eva Prusíková, její manžel Karel, Eviny děti Blanka a Pavel, neřešitelnost všeho
  • Havlíček levicový intelektuál, komunista, Havlíček Fidél, lektor stranické výchovy, zakuklený trockista; stranická školení, střety s Blbnem a Idiotnem; kritický rozbor mytologie Strany i vlastních hlubších motivací pro setrvávání v ní, víra v možnost realizace socialistické myšlenky později proměněná ve vědomí "byl jsem přece jen blbec"
  • Ocenění poesie Oldřicha Wenzla exkluzivně krásné skoro jako Hynek
  • Referát o lucidních snech, propracování vlastní teorie lucidních snů, v níž Havlíček mimo jiné reaguje na práci Nevoleho na stejné téma, neporozumění nejen Nevoleho, nemožnost dohody se stanovisky biologicky zaměřených psychiatrů
  • Komentáře k mezinárodní i vnitrostátní politické situaci, k událostem tohoto světa a jejím protagonistům; policajtský mlýn, strachy i naděje, hrozby restalinizace, Pekingský Hematom všude kolem
  • Víra v tvůrčí schopnost snu
  • Četné úvahy o poesii, imaginaci, stavech inspirace, sublimaci, tvůrčích silách
  • Eva jako alfa a omega všeho
  • Havlíčkovo "spící dílo", plány, projekty nerealizovaných studií
  • Návštěvy biografů a filmy šedesátých let
  • Poznámka o stavech hyperlucidity bdění, odpovědných za stavy inspirace, mystický trans a splývání s Budhou jako protikladu lucidních snů
  • Pár slov k vlastní básnické Metodě Monte Carlo a básnicko-analytické eseji Princip imaginace
  • Snění o "skupině", surrealistickém přátelství, názorové jednotě, společné platformě, sepětí proti světu pitomců v dobách nejroztodivnějšího bahna, které přijde
  • Kritika "nové poesie" Hiršalovy, článku o psychoanalýze a umění od V. Zikmunda, odsouzení básnění kybernetických strojů, Kolářových hieroglyfů vkusu bez jakéhokoli nevědomého diktátu a strašné předmluvy L. Kundery k překladu A. Jarryho
  • Boj za tvůrčí princip, za báseň proti sračkám všude kolem
  • Surrealismus, psychoanalýza, marxismus; poměr ke společenské realitě, funkce protestu, negace
  • Chruščovův referát jako rezavý hřebík v hlavě
  • Purkyňovky, psychoterapeutická sekce; zaměření proti úsilí o sterilizaci a mumifikaci Freuda
  • Kafka, Kafka, K.; důraz výhradně na psychologický rozměr jeho díla proti všemožným sociálně anticipačním spekulacím
  • Karlík, ztracenec a básník, neúnavný přepisovač surrealistických textů Karel Šebek a jeho půvabné dopisy Havlíčkovi, plné zamotané logiky, ujišťování a ujišťování, a bezděčného humoru samozřejmě
  • Započetí několikaleté osobní psychoanalýzy u dr. Kučery; nahlédnutí pod pokličku analýzy vztahu k otci, chvil ticha a zábran psát, infantilních vazeb, narcismu, anality a análních agresí, pasivity, masochismu, homosexuálních impulsů, starých úzkostí
  • Cambus hysterických bab, funkcionářek CZV kolem Havlíčkovy kvalifikace, zpochybnění jeho vzdělání, vytažení staré historie s fakultou, diplomem, kdy Havlíček ve stalinské éře nemohl obhájit svou dizertaci, střet s fanatismem pravítka v prdeli, sesazení na pozici sanitáře, nitě a nitky sledující a všudypřítomné StB, Havlíčkův Proces, v němž si o jeden lidský osud spolu hrají CZV, KNV, KÚNZ, PLD, ÚV a OV KSČ, MZ, navrácení cti, znovu psychologem, odchod z Dobřan
  • Zamýšlení se nad mileneckým vztahem s Evou pod vlivem probíhajícího psychoanalytického procesu, rozkrývání infantilních reziduí
  • Havlíčkovy pokojíky, hořký úkryt, opuštěnost, smutek, snění, milování
  • Psychoanalytická skupina a její schůzky, v překrásné ilegalitě, s kolegy nejbližšími Kučerou, Mefistem-Dosužkovem, Benovou, Haasem, Tautermannem, Grofem, Pecharem, Mrázkem a dalšími; rozcházení se v názorech na umění
  • V tvorbě Věry Linhartové odhalení obrovského a parádního kastračního komplexu, připomínajícího pletení: autorka zaplétá své děje s takovou úporností, napodobujíc tak všechny tradice Šípkových Růženek… jako by se opřádala neproniknutelným panenským pásem… mnohem lapidárněji: jako by si ji chtěla zašít
  • Kandidatura, chystaná práce o vztazích snu a psychopatologii, úmorné přípravy na kandidátské zkoušky
  • Přechod do nového působiště, do prérie, údolí par, země Eskymáků a mezi vlky, na psychiatrické oddělení v Sadské u Prahy
  • Autoškola, masérka, angličtina
  • Úskalí psychoterapeutické práce, nesnadnost terapeutického vztahu, zázraky osudů lidí, sestřelených někde uprostřed letu, jejich nechuť opustit sice trýznivou, ale také ohromně pohodlnou neurózu, analýza a přemáhání odporů k terapeutické práci a změně, proplouvání psychoterapeutickými skupinami jako potápěč
  • Neurotici jsou dvojtvářové, tj. jsou to chudáci i verbež
  • Problémy s Velkými Sovětskými Socialistickými Briketami, radioaktivními, žíravými a nehořlavými
  • Záznamy snů a jejich výklady
  • Realizované i chystané surrealistické aktivity, magnetofonové antologie poesie, první veřejné publikace, pasti veřejného vystupování, přednášky v Mánesu a Městské knihovně v Praze, výstavy, kontakty s pařížskými surrealisty, neshody kolem přípravy sborníku Surrealistické východisko, surrealistické rozchody
  • LSD-skupina s letmým zachycením její dynamiky, jejího přechodu z interpersonální skupiny ve skupinu čistě analytickou se vší její oralitou, analitou, falicitou, vaginou dentatou, vazbou na matku, oidipským komplexem, prascénou
  • Příchod MUDr. Milana Hausnera, záležitosti terapeutické komunity, čtvrteční přednášky pro pacienty o poesii, avantgardě, Freudovi; Knoblochova Lobeč
  • První dva skutečné analytické případy, pacientské i terapeutické mlčení, nehoráznosti i trefy interpretování; supervize Dos Uškova, nefalšovaná radost z postupu mezi "pokročilé" v psychoanalytické skupině a z následného přijetí mezi "starší", a přesto špiónem na poli psychoanalýzy, kritikem svatých, a přesto s kyslíkovým přístrojem psychoanalýzy na zádech a psychoanalytickou identitou v sobě
  • Překonávání těch malých neandrtálců, kteří jsou v nás, sebeobjevování a sebeutváření
  • Rodeo o surrealismu, svolané časopisem Plamen s cílem surrealismus zdiskreditovat, přítomnost odpůrců, tehoretiků a pohetů na jedné a surrealistů na druhé straně, útoky smečky, nepochopení, polohysterické invektivy, lekce ze slušného chování
  • Smíření s Janem Řezáčem a navázání na dávné přátelství přerušené jedním dopisem přes hubu
  • Úsilí o uznání psycholýzy jako nezbytného adjuvans psychoanalytické léčby, referáty o LSD-terapii doma i v zahraničí
  • Vyústění osobního analytického procesu v intoxikaci LSD se všemi démony incestu, otcovraždy, kanibalismu, až po totemickou hostinu objevující se na scéně uvnitř přenosového vztahu a vrcholící v hlubokém regresivním stavu snědením se vším všudy vlastního analytika, ze kterého zbyly jen kůstky… zakončení intoxikační sese ve velmi dojemné a vzájemné identifikaci
  • Intenzivní pokračování v pacientských skupinách, intoxikacích, individuálních psychoanalýzách, práce na psaní článků, přednášek, na surrealistických a psychoanalytických překladech, referování kasuistik k psychoanalytické LSD-terapii, cesty po mezinárodních psychoterapeutických a psychoanalytických kongresech v Západní Evropě
  • Leukémie, předčasná smrt, konec plánů a nadějí

i

Zbyněk Havlíček (1922-1969) je nepřehlédnutelnou postavou surrealismu a psychoanalýzy v Čechách.

Své první básně začíná Havlíček psát na přelomu třicátých a čtyřicátých let. V té době se důvěrněji seznamuje s pozdějším význačným marxistickým filosofem Robertem Kalivodou, objevuje díla surrealismu a psychoanalýzy. V podmínkách okupace dává spolu s Kalivodou vzniknout skupině "spořilovských surrealistů" a stává se jejím vůdčím duchem. V té době se seznamuje s dalšími autory z různých skupin, hlásících se k surrealismu, setkává se rovněž s Nezvalem a na konci války s Karlem Teigem. Překládá surrealistická díla, píše dál vlastní poesii: sbírky Prostory ohně (1943/44), Meteory (1944).

Po válce začíná studovat psychologii na filosofické fakultě v Praze. Spolu s Teigem připravuje k publikování svůj překlad Nadeauových Dějin surrealismu. Spory o překlad s Teigem však skončí roztržkou. Ta Havlíčkovi později znemožní účast na skupinové aktivitě autorů seskupených kolem Teiga (1947-1951), kteří v průběhu roku 1951 sestaví cyklus deseti ineditních sborníků Znamení Zvěrokruhu. Po válce se ještě stihne seznámit s Jindřichem Heislerem a Toyen a hlavně s Vratislavem Effenbergerem, s nímž ho bude poutat celoživotní přátelství.

Napsal sbírky Zem zemřít (1945), Odvahu! I. (1946), Odvahu! II. (1946-47), vznikl básnický text Karlotta plove prsa (1947). Formuloval také své "desatero" odvahy (východisko jeho Prolegomen poesie napsaných v roce 1951), jemuž se snažil být věrný po celý zbytek života: "Nesmiřitelnost! Stavět vše mimo zákon! Erotizovat! Sadistickou krásu! Katastrofu vědomí! Rozpor jako podstatu bytí! Fantazii jako metodu poznání! Svobodu jako permanentní revoluci! Poesii jako dialektické delirium! Báseň jako absurdní ekvivalent absurdního světa!" (1946).

V roce 1947 navazuje kontakt s B. Dosužkovem, okolo něhož se v průběhu války a po ní znovu konstituovala česká psychoanalytická skupina.

V té době je Havlíček zklamán a znechucen "poválečnou konjunkturou", cítí despekt ke kariérám, literaturám, katedrám, politickému konformismu, proto se vzdává účasti na "veřejném" životě a odjíždí na Šumavu, kde čtyři měsíce žije v úplné izolaci - tam působí nejprve jako dřevař, hlídač a posléze jako správce chaty Na Svarohu (1947). Poté se s Čestmírem Kafkou vydává na dvouměsíční cestu do Finska (léto 1947). Z těchto dobrovolných pobytů pocházejí velmi působivé básnické sbírky Robinson bez moře (1947), Samotáři financují hru (1947), Suomi (1947).

Po návratu z Finska v říjnu 1947 zintenzivňuje studium psychoanalytické literatury, které zúročí v disertační práci Skutečnost snu (1950). Seznamuje se s básníkem Karlem Hynkem (1948) a se Závišem Kalandrou (1949), jehož pravidelně navštěvuje; rozchází se s Kalivodou (po únoru 1948). V té době se věnuje výhradně studiu psychoanalýzy, dochází za Dosužkovem, schází se s Hynkem a Effenbergerem. Po ukončení studia nastupuje na místo klinického psychologa v Psychiatrické léčebně v Dobřanech (1951), kde se střetává "se schizofrenním světem". Předtím vznikají cykly a básnické texty Stalinská epocha (1951), Kabinet Dra Caligariho (1951), Karlotta menstruuje (1951), Způsob šedesátý třetí (1951), Prolegomena poesie (1951), Tse-Tse (1951). Poté Havlíček na sedm let zanechává básnické činnosti.

Od druhé poloviny padesátých let se Havlíček stále více soustředí na teoretické studie o vztazích umění a psychopatologie, přičemž dochází k znovunavázání kontaktů se surrealistickou skupinou. Publikuje článek "Barevné vidění, hudební slyšení a další synestézie" (1958). Věnuje se v něm souvislostem synestézií, psychopatologie a uměleckého tvoření; synestézie interpretuje z hlediska hlubinně psychologického. Na konferenci o schizofrenii přednáší první část své studie "Básnický obraz a schizofrenní symptom I" (1957), v níž pojednává o souvislostech moderního básnického projevu a projevů chronických schizofreniků - přitom se zabývá projektivními mechanismy a magickým zvládáním emocionální tenze slovem v umění a v patologii, problémem negace reality a její restituce v symptomu a v básnickém obraze, procesem autonomizace slova v moderním umění, vznikem neologismů a tvorbou symbolů, otázkou estetické působivosti, překvapivosti a imaginativnosti některých básnických metafor a schizofrenních symptomatických projevů, u nichž nachází nejen četné společné mechanismy, nýbrž i analogické hlubinně emocionální zdroje. Na první část, jež byla publikována ve sborníku zmíněné konference, navazuje druhá část "Básnický obraz a schizofrenní symptom II" (1958), v níž rozvíjí a prohlubuje některé své myšlenky o společných i rozdílných rysech schizofrenního a básnického projevu. Na obě práce do jisté míry navazuje studie "Psychopatologie v díle Franze Kafky" (1959), v níž Havlíček znovu hovoří o estetické funkci symptomu a symptomatickém charakteru básnické tvorby a přitom stanovuje jakousi patopsychologickou topografii Kafkova díla. Pozoruhodnou prací je jeho studie "Blud neviditelnosti" (1961). V ní pojednává o tomto zřídka se vyskytujícím bludu jednak z hlediska rozboru literární fikce bludu neviditelnosti, jednak z hlediska klinicky psychopatologického.

V letech 1956-1957 Havlíček navazuje styky se surrealistickou skupinou kolem Effenbergera nazvanou Okruh pěti Objektů (1952-1962), později přejmenovanou na skupinu UDS (1963-66) a posléze na Surrealistickou skupinu. Jeho návrat k problematice surrealismu je předznamenán právě pracemi o umělecké tvorbě. Znovu začíná psát poesii, vzniká sbírka Miluji, tedy jsem (1958). Účastní se ineditních strojopisných skupinových sborníků Objekt 3-5 (1958-1962) a příprav cyklu přednáškových a diskusních večerů o teoretických otázkách umění Pravidla hry (1958), jež měl proběhnout v sále psychiatrické kliniky na Albertově. Na Havlíčkovu ohlášenou přednášku "Prameny básnictví" však nedošlo; podařilo se zorganizovat pouze Effenbergerovu přednášku "Poklad vidění, proměny výtvarné skladby" (1958), poté byl cyklus z cenzurních důvodů zastaven. Havlíček je dále zastoupen v magnetofonové básnické Antologii 1962, kde přednáší svůj básnický text "Z malého testamentu" (1962). V téže době formuluje svou básnickou metodu nazvanou "Metoda Monte Carlo" (1963) - stejnojmennému textu předcházejí básnicko-analytické eseje "První báseň jsem napsal" (1962) a "Princip imaginace" (1962), v nichž pojednává o své básnické prehistorii a o svém intimním poměru k surrealismu. Básnické texty a cykly, které jsou více či méně ovlivněny metodou Monte Carlo, píše od začátku šedesátých let: Referát k mezinárodní situaci (1960), Plivnutí na prapor (1962), Izraelské plavky (1962), Útěky z katastrof (1962), Z malého testamentu (1962), Otevřít po mé smrti (1963-64). Z ostatních cyklů jmenujme Tvůj klín nivelizační značka kam sahala má hlava při poslední povodni (1960), List z deníku (1961), pásmo Žiji život a píši báseň (1961).

Na začátku šedesátých let Havlíček znovu obrací zájem k problematice snů. V návaznosti na kapitolu "Sen a Vědomí" ze Skutečnosti snu propracovává teorii lucidních snů ve studii "Příspěvek k dynamice «lucidních» snů" (1962), k psychoanalytické teorii snu se ještě jednou vrací v referátu nazvaném "Psychoanalytický příspěvek k současným neurofyziologickým výzkumům spánku a snů" (1967).

V roce 1964 zahajuje cvičnou analýzu u Otokara Kučery, dochází na teoretické semináře České psychoanalytické skupiny, jejímž se stává respektovaným členem.

Počátkem roku 1964 Havlíček mění své odborné působiště v psychiatrické léčebně v Dobřanech a nastupuje jako klinický psycholog a psychoterapeut do psychiatrického oddělení fakultní nemocnice v Sadské u Prahy, kde posléze rozvine psychoanalyticky orientovanou LSD-psychoterapii. Tak se spojí jeho studium regresivních stavů a mentálních alterací s prohlubováním pohledu na umění, zvláště na umění moderní respektive na surrealismus.

Vznikne celá řada prací a dílčích příspěvků k problematice psychoanalytické LSD-psychoterapie, které přednáší na domácích i mezinárodních odborných konferencích. Píše příspěvek "K otázkám přenosu" (1966), studii "Regresivní a progresivní prvky lidské psychiky" (1967) a článek "Autenticita a význam regresivních prožitků v průběhu analytické LSD - psychoterapie" (1967), na který navazují dvě nedatované kratší práce "Abreakce či interpretace" a "Psychedelické rovná se primárně narcistické". Píše kasuistiku "Příspěvek k psychoterapii frigidity" (1967). Etabluje se jako psychoanalytik a stává uznávanou veličinou v našich odborných psychoanalytických kruzích.

V roce 1966 píše Havlíček svou poslední velkou báseň Pekingský hematom, otištěnou po jeho smrti v revue Analogon 1/1969. Publikovány jsou některé jeho básně.

Navázání spolupráce se skupinou surrealistů kolem Effenbergera v druhé polovině padesátých a ve zvýšené míře v šedesátých letech vedlo Havlíčka k teoretickému upřesňování jeho surrealistických stanovisek a náhledů na oblast básnické tvorby v psychoanalyticky orientovaných studiích o umění a surrealismu. Je otázkou, do jaké míry se mu v nich podařilo skloubit pohled a zkušenost psychoanalytika, surrealisty a básníka. Přes svůj psychoanalytický zájem a velké pracovní vytížení - v dopise z dubna 1964 mu Effenberger píše "Utíkáš mi do psychoanalýzy, básníku, ale tam já za Tebou nemohu" - se Havlíček podílí na přípravách ankety Poloha klacku (1965-66), při níž dochází k názorovým střetům uvnitř skupiny. Havlíček stojí za surrealistickými principy, podporuje označování skupinové aktivity jako surrealistické. V dubnu 1966 je spolu s dalšími surrealisty přítomen na "diskusi o surrealismu", kterou pořádal časopis Plamen v Klubu československých spisovatelů. Podílí se rovněž na navázání spolupráce s pařížskou surrealistickou skupinou. V rámci výstavy Symboly obludností v říjnu 1966 pořádá spolu s P. Voskovcem večer surrealistické poesie, který provází jeho stejnojmenný esejisticko-teoretický text "Stroj na skutečnost" (1966).

Účastní se také přípravy sborníku Surrealistické východisko (od roku 1966), při jehož koncipování znovu dochází uvnitř surrealistické skupiny (tehdy okruh UDS) k názorovým diferenciacím. Přispívá mimo jiné teoretickým textem "Poznání a tvorba" (1966) a do společného prohlášení příspěvkem "Ke krisi vědomí a vědomí krise" (1966). V časopise Orientace 3/1967, kde se představuje tehdejší surrealistický okruh UDS, uveřejňuje Havlíček samostatný text "K dynamice surrealistického východiska" (1967). V něm reaguje na úvodní prohlášení "Poznámky k dialektice tvorby" svých přátel z okruhu UDS, Dvorského, Effenbergera a Krále, a aniž by opouštěl surrealistická východiska, vyslovuje některé výhrady a teoretická zpřesnění k jejich tehdejšímu surrealistickému programu.

V rámci přednáškového cyklu Lidové university Psychoanalýza a moderní umění přednáší Havlíček v Městské knihovně v Praze přednášku "Psychoanalysa a imaginativní umění" (1968), která je snahou vyjádřit vzájemný poměr surrealismu, poesie a psychoanalýzy, pokusem o psychoanalytický pohled na oblast moderního umění, případně také úsilím vyznačit surrealistickou a básnickou korekci takového vidění. Studie byla otištěna v revue Analogon 1/1969.

Havlíček se také účastnil příprav mezinárodní surrealistické výstavy Princip slasti (Brno, Praha a Bratislava, únor-květen 1968). V rámci pásma přednášek Surrealismus a Umění, pořádaných Socialistickou akademií v Městské knihovně v Praze, přednáší svůj "Historický nástin surrealismu" (1968); Effenberger jej v posmrtném ineditním výboru z Havlíčkova díla (1979a) přejmenoval na "Dialektika poesie a revoluce". Při příležitosti výstavy podepisuje Havlíček společné prohlášení pražských a francouzských surrealistů Pražská platforma (otištěno francouzsky v L' Archibras 5/1968 a u nás po zrušení edice Aura, v níž měla vyjít česká verze, až v Analogonu 3/1990).

Vedle vyjmenovaných ucelenějších příspěvků existuje větší množství krátkých fragmentárních textů, psaných spíš jako zhuštěné teoretické poznámky, věnovaných problematice surrealismu, případně souvislostem vědeckého a básnického výkladu světa: "Umění a nutnost" (1958), "V konjunkci teorie a praxe…" (1966), "Surrealismus a psychoanalysa" (b.d.), "Surrealistická atmosféra" (b.d.), "Věda a poesie" (b.d.), "Dokumentární a kritické funkce tvorby" (b.d.), "Je mým údělem zaznamenávati…" (b.d.), "Chiméra vědeckosti" (b.d.).

V roce 1968 Havlíček onemocněl leukémií, které podlehl 7. ledna 1969 ve věku 47 let. Nestihl už tak sepsat chystanou kandidátskou práci nazvanou Princip imaginace, v níž chtěl dovršit svou dráhu vědce, klinického psychologa a psychoanalytika a pokusit se přitom spojit vědeckou a básnickou myšlenku, a nestihl ani uskutečnit své terapeutické plány založit v Praze vlastní psychoanalytickou praxi. Po jeho smrti Effenberger a Kalivoda připravovali k vydání pro nakladatelství Československý spisovatel soubor jeho poesie s titulem Miluji, tedy jsem a soubor teoretických studií Princip imaginace, ani jedno už se vzhledem k historickým okolnostem nepodařilo uskutečnit.

Recenze převzata z revue Analogon 38/39, 2003, s. 152-154