Problematika agresivity v psychoanalýze

Kocourek Jiří:

PROBLEMATIKA AGRESIVITY V PSYCHOANALÝZE

(Referát určený pro 1. psychoanalyticko-psychoterapeutické sympozium v září 1993 v Opočně - téma «Agresivita»)

Motto: Naše nevědomí je stejně nepřístupno představě vlastní smrti, stejně vražedné vůči cizincům a stejně rozštěpené (ambivalentní) vůči milovaným osobám jako u člověka v dávnověku. (Freud)

Nechci se v této práci zabývat podrobným deskriptivně-teoretickým výkladem pojmu agrese. To učinili jiní a mnohem fundovaněji. Pokusím se pouze poukázat na některé - podle mého - významné prvky, které se objevují v klinické a potažmo společenské praxi stále výrazněji.

Jak jsem již uvedl v mottu, chci zde forsírovat problematiku nevědomého agresivního projevu, který může být - zjednodušeně řečeno - obrácen jak vůči sobě samému, tak vůči svému okolí. V normě si zřejmě svoji smrt, "absolutní vyústění autopunitivity" nechceme uvědomit, zato naopak leckdy hlasitě plédujeme heteropunitivním projevům vůči neznámému, tudíž nebezpečnému, abychom vůči blízkému jedinci prezentovali, simultánně i sukcesivně, lásku i nenávist.

Myslím, že v tomto okamžiku je přece jenom na místě podat aspoň zkrácenou podobu jakéhosi přehledu chápání konceptu agrese v psychoanalýze.

Jeden z prvních analytiků - Adler, přiznal agresi význam pudu a tím i významné a samostatné místo v psychice člověka (Adler, 1912).

Freud chápal agresi jako "původní samostatný pudový základ člověka" (Freud, 1930). Darwinova hypotéza o "boji o přežití" - evoluční teorie 19. stol. - byla Freudem a jeho bezprostředními žáky bohatě exploatována. U člověka však, jak víme dle poznatků etologů, není agresivita pro přežití nutná. Lorenz: "Člověk na rozdíl od zvířete zabíjí i bližního především v důsledku kulturního a technického vývoje." Dle Freuda proti agresi působí Superego, avšak "blokování agresivity je nezdravé, vyvolává stav nemoci" (Freud, 1955).

Dle Waeldera destruktivní postoj a chování může být:

  1. reakcí na ohrožení sebezáchovy a odepření libidinozních potřeb
  2. je to vedlejší produkt aktivity Já (ovládání okolního světa a kontrola těla a duševního života)
  3. část libidinozní potřeby (agresivita vůči objektu: inkorporace, penetrace).

V prvním případě můžeme pociťovat nepřátelství vůči těm osobám, které ohrožují náš život, nebo překáží našim jáským ambicím, nebo vůči těm osobám, které s námi soutěží o týž objekt lásky. Ve druhém případě obsahuje normální pokus rostoucího organismu opanovat okolní svět určitou míru agresivity vůči lidem a zvířatům, nebo se ničivá touha může projevit jako vedlejší produkt postupně získávané kontroly nad vlastním tělem, nebo také jako vedlejší produkt boje o kontrolu nad našim vlastním duševním životem, spojena s úzkostí z přemožení silou Ono. A konečně může být agrese složkou libidinozní žádosti (orální kousání, inkorporace, anální sadismus, falická penetrace, vaginální retentivita atp.) (Waelder, 1963).

Freudová formuluje názor, že agresivní chování je především ve službách Já s jednou výjimkou - přímé vybití genuinních agresivních fantazií (Freudová, 1972). Tedy nejedná se o pud. Kohut formuluje hypotézu o vrozenosti grandiozního Self, které reaguje na zranění narcistickým vztekem (Kohut, 1977).

Podívejme se tedy, jak se agresivita prizmatem výše řečeného projevuje v analytickém procesu.

S agresivními projevy - a teď nebudeme rozeznávat ani stupeň jejich intenzity, ani míru uvědomění - se setkáváme jednak jako s fenomény přenosovými, jednak jako s artefakty vznikajícími v důsledku frustrace, a jako s narcistickou formou vzteku. Všechny tři uvedené roviny spolu vzájemně souvisí a vzájemně se prostupují.

Skutečnost, ke které logicky dospíváme, je to, že agresivita je universálním vlastnictvím živé bytosti (jak nám to také připomínají etologové), a tedy že i člověk je agresivní bytostí a liší se pouze jeden od druhého mírou kultivace a schopností s agresivitou zacházet.

Jeden z krásných projevů kamuflovaného a přenosového vzteku nebo lépe agresivního chování vidím v jednom supervidovaném případě. Jedná se o mladou ženu, která dochází krátkou dobu do psychoanalýzy. Velmi brzy se začíná utvářet přenosový vztah, který analytik sice poznává, avšak málo zakouší. Jeho chování je rezervované, do určité míry svázané arteficielně vytvořenými formálními představami o analýze. Tuto skutečnost zřejmě pacientka pociťuje a sobě samé překládá jako analytikův nezájem o sebe samu. Pokouší se o větší "zviditelnění" sebe samé - zdůrazňuje svůj exteriér, chodí nepřesně na hodiny, hovoří o skutečnostech, které by měly vyvolat analytikovu žárlivost, anebo alespoň zájem. Analytik však tak nereaguje, jeho zájem nepřesahuje profesionální pozornost a tím postupně analyzandku více a více frustruje. Její reakce je pochopitelná a zákonitá. Nedostaví se na několik domluvených hodin, s průhlednou záminkou a vysvětlením, že je na služební cestě, kterou v podstatě nerealizuje. Pochopitelně, že přímou explanaci svého chování analyzandka nemůže přijmout, jednak proto, že v tuto chvíli neunáší konfrontaci s pozitivní podobou svého přenosu, jednak proto, že nepřipustí svůj vztek, resp. zklamané očekávání vůči člověku, kterého má ráda, resp. do kterého je zamilovaná. Náhled na své chování získá analyzandka zřejmě důsledkem opakovaných dílčích poznatků získaných cestou interpretací, přibližujících jádro nevědomých obsahů.

Toto je cesta řekněme v analýze známá, snad i spočitatelná. Jinak je však tomu v realitě neanalytické. Zklamání tohoto typu, neporozumění ze strany okolí se stává často roznětkou řady konfliktních až tragických situací. Nemám na mysli pouze rovinu dyadickou - tedy partnerskou, ale i širší podobu vztahování - tedy rovinu společenskou. Nemůžeme vyloučit motiv zklamání v důsledku neporozumění jako možnou příčinu animozity, řevnivosti či přímo agresivního jednání významných politiků. Tento jejich projev či spíše rozhodnutí se může leckdy stávat osudovým určením té či oné společnosti. Je možné zde jmenovat řadu praktik, uzance třeba středověkých velmožů, ale také počínání - aspoň v některých situacích - novověkých monarchů jako třeba Stalina, či Mussolliniho, ale i takového Jakeše či Honeckera. I zde najdeme často "zamilovanost" do někoho či do něčeho a očekávání pozitivní odezvy. Není-li (často v důsledku faktické a technické nemožnosti) odezva dostatečná či vůbec neexistuje - pak vyvolává zklamání, hněv až vztek. Ty pak spjaty s mocenským aparátem mohou rezultovat až do společenských kataklyzmat. Chceme-li korelovat tento model s Waelderovým nazíráním, pak bychom pravděpodobně hovořili o jeho tezi odepření libidinozních potřeb.

Zabarvíme-li frustraci více přenosové, může se nám objevit jedna z podob často známých z každé psychoterapie.

Pacientka, kterou jsem vedl v několikaleté analýze, začala relativně velmi brzo vykazovat zpočátku nespokojenost s aranžmá a s rozvrhem hodin, později s analytickým postupem, efektem a nakonec i se mnou - jako se svým analytikem. Nespokojenost začala časem přerůstat do vzteku, nechuti a globální agrese. Tyto skutečnosti se realizovaly v opakované kauzální souvislosti s obsahovou stránkou pacientčiných sdělení. Prioritním tématem hodin byly vztahy k mužům, a posléze k otci. Mužské postavy byly prožívány v podstatě v jednom modelu. Muž, po kterém touží, se stává jejím partnerem, ale ona brzy poznává, že nenaplňuje její požadavky a očekávání. Nerespektuje ji - nikoliv jako ženu - ale spíše jako potřebné dítě, dítě, které hledá a nenachází otcovu lásku a pozornost. Otcovská podstata - jak posléze vyplývá z dalších sdělení - je postava spíše inferiorní a handicapovaná svými psychickými potížemi. Ty otci znemožňují věnovat své dceři adekvátní a autenticky vřelou pozornost a lásku. Analyzandka byla v dětství opakovaně vystavena otcovskému nezájmu a leckdy i lhostejnosti.

Její reakce - tedy reakce malého závislého dítěte nemohla být jiná, než submisivně přijímající. Nemohla a nedokázala projevit osvobozující agresi a vztek. Osvojila si tento maladaptivní způsob chování jako jedině možný a umožňující přežití. Ve svých dospělých vztazích se v podstatě chovala dosti podobně, i když si zřejmě uvědomovala - aspoň do určité míry - opak. Teprve v analýze se začala realizovat a odvíjet škála agresivního chování. Podobně jako v prvé kazuistice bylo možné agresivní chování uschopnit či spíše umožnit a posléze zpřístupnit pacientčinu porozumění cestou opakovaných a v čase rozložených interpretativních zásahů v rámci neměnných analytických podmínek.

Myslím, že výše uvedené projevy mohou být na individuální úrovni stejně tak nepříjemné až nebezpečné, jako tytéž projevy na úrovni společenské. Neřeknu nic nového, když upozorním na fakt, že mnohé národněosvobozenecké a jiné revoluční aktivity (Rote Arme, IRA, ETA apod.) jsou leckdy také determinovány nevyřešenými přenosovými vztahy vůči autoritativním rodičům. Nechci zde samozřejmě tvrdit, že mnou popsaný model výkladu je úplný a jedině platný - poukazuji pouze na některé ne vždy viditelné motivy a způsoby chování. Opravdu až příliš často je možné najít za ideologicky odsuzovaným kapitalistou nebo imperiálním chováním části národa či třídy postavu všemocného otce. Posléze pouze cestou revolučního násilí, často spjatého s nevšední krutostí, řeší onen nedozrálý a infantilní jedinec svůj vlastní vztahový problém. Opětovně zde však není hájený prostor psychoanalýzy, kde relativně i největší agrese je zvladatelná potud, do jaké míry ji unáší analytik. Waelder by pravděpodobně takto strukturované chování nazval reakcí na ohrožení sebezáchovy.

Projevy narcistického vzteku - tak jak to známe především z Kohutových a Kernbergových prací, mohly být do doby relativně nedávné fenomény, které sice klinik znal a zaznamenával, avšak s kterými si povětšinou nevěděl rady. Avšak nejen to, nenacházeli jsme pro ně vysvětlení. Jevily se nám povětšinou jako neodůvodněné (a často velmi kruté) záchvaty vzteku. Často jsme těmito projevy vysvětlovali nárůst agresivity vůbec, projevy obzvlášť zavrženíhodného násilí. Myslím, že některé z těchto jevů, jistě zdaleka ne všechny, se opravdu kryjí s problematikou narcistické agrese. Dovolím si opět citovat ze své klinické praxe.

Analyzandka, která docházela relativně bezproblémově asi rok do analýzy, kdy se dokázala adekvátně vztahovat k analytickému dění, byla schopna přijímat interpretace a spolupracovala - jakoby zčistajasna se projevuje jako agresivní jedinec. Toto agresivní chování postupem doby graduje, i když se místy objevují projevy ovlivňované neurotickými pocity viny. To znamená, že se chová výrazně kajícně, submisivně a provinile. Avšak agresivní projevy dostávají více a více charakter iracionálních projevů. Objevují se analytická sezení, kdy analyzandku od brachiálního násilí dělí jen velmi tenká hranice. A také sezení, kdy se zmíněné násilí objevuje, kdy mě pacientka napadá, hází po mně polštářem, pokouší se mě udeřit. Nutno si uvědomit, že se jedná o projevy v podstatě spontánní, vnější realitou nevyvolané, řekněme i brzděné analytickými podmínkami. Chci tím říci, že v situaci volnější, v podmínkách profánnějších, nemohu vyloučit intenzivnější podobu projeveného násilí.

Agresivní projevy analyzandky se začaly objevovat v situaci, kdy jsem v jejích očích začal selhávat jako omnipotentní autorita. Potud by bylo možné její projevy chápat jako projev deziluze, jako důsledek výrazné a řekněme i dlouhodobé frustrace. Agresivní ladění a projevy se však v dalších sezeních neměnily a neumenšovaly vzdor intenzivní analytické práci. Agresivní projev v širším slova smyslu pokračoval a dostával více a více iracionální podobu. Do popředí analytického působení začal více vstupovat fenomén přijímání a akceptace (můžeme použít termínu Winnicotta "být kontejnerem"), než interpretativní vstupy. Leckdy se objevoval vztek, nenávist, erupce zlosti. Tedy všechno projevy, které by měly mít své kauzální vysvětlení v referenčním rámci klasické psychoanalýzy. V tomto případě to však tak úplně nefunguje. Vzhledem k významným poruchám ve struktuře Ega, resp. vzhledem k tomu, že Ego struktura je nekonzistentní, s mnoha deficity, se agresivní projevy vážou na strukturálně hlubší nedostatky, jejichž uvědomění - jinak spjaté s pocity existenční destrukce - vyvolává sebezáchovnou aktivitu v podobě masivní agresivity.

Výše uvedená skutečnost neoddiskutovatelně vede ke zkonfliktnění interpersonálních vztahů dotyčného jedince. Stává se pro nás osobou těžko pochopitelnou, s kterou je skoro nemožné vycházet - a to vše za podmínek nezátěžového fungování. Dojde-li ke krizi - jejíž analytickou podobu jsem formuloval výše - pak agresivní chování těchto jedinců je zřejmě neúnosné.

Budeme-li i zde hledat paralely v sociální sféře - tak pravděpodobně nejadekvátnější projevy budeme nacházet - jak již také naznačuji výše - v relativně krutých a na první pohled nesrozumitelných a nejasných aktivitách. Asi sem zařadíme náhlé, bezdůvodné ataky ohrožující zdraví a život člověka, ale stejně tak i některé projevy rasové nesnášenlivosti, které v extrémních podobách třeba holocaustu kopírují krutost narcisticko-sadistického vzteku. Postavy jako Eichmann, Berija, ale třeba i Heydrich, mohou fungovat jako prototypy reprezentující sociální dopady působení narcistických osobností v mocenském poli politiky. Na tomto pozadí pak demokracie se stává přímým analogonem a identickým vyjádřením normality a zralosti osobnosti.

Pokud i nyní se pokusíme využít Waelderova dělení, pak bychom pravděpodobně náš případ zařadili do oblasti agresivních projevů v důsledku ohrožení Ega, ale i jako vedlejší produkt jáské aktivity.

Na počátku svého referátu jsem formuloval vlastní dělení agresivních projevů. Poukázal jsem na jejich vzájemné prolnutí a podmínění. Výše uvedené náznaky bych rád nyní jednoznačněji formuloval. Jsem toho názoru, že analytik se setkává s agresivitou - pravděpodobně obdobně jako i s jinými emočně pudovými projevy -, která je determinována nejen osobnostní strukturou pacienta, ale také analytickou situací, především situací přenosovou. Možnost opakovaného sdílení společných neměnných podmínek, možnost sdělování nejniternějších intimních obsahů aktivuje a leckdy i provokuje a vyvolává také agresivitu. Chci tím říci, že arteficielnost analytických podmínek dává vznik leckdy arteficielní intenzitě a podobě agresivity analyzanda. Je však nutné v této souvislosti si na druhé straně uvědomit, že v analýze nemůže nic vzniknout, co není in nuclei osobnosti analyzanda. Analýza z určitého hlediska svoji frustrační podstatou provokuje agresivní projevy. A zde můžeme najít další paralelu se sociálními zákonitostmi. I ve společnosti krizová, frustrující situace (hlad, obecný nedostatek atp.) vyvolává vzedmutí násilí, kterému takto poskytuje psychologický prostor.

Nechci svůj referát zakončit podobně jako Moreno, který v šedesátých letech proklamoval psychodramatické setkání Kennedyho a Chruščova pod kremelskou zdí v očekávání vyřešení světové politické krize. Chci jen poukázat na podobnost a blízkost jevů individuálních a společenských, jevů intrapsychických a interpsychických, na to, že některým skutečnostem po výtce politickým můžeme třeba lépe porozumět cestou analytickou.

Převzato z PsA sborníku, č. 2, roč. V, 1993, s. 17-21