MUDr.Kamil ČERNÝ

 

• Úvod

Nazvat dnešní sdělení titulem povídkového souboru Vladimira Kantora „Existuje bytost odpornější než člověk?“ se mi zdálo z pohledu některých mých pocitů odpovídající, ale koncem letošního července na začátku dovolené, kdy jsem byl docentem Kocourkem k tomuto sdělení pozván, mi přece jenom připadlo přehnané. Proto jsem použil název až jeho třetí povídky: „Smrt penzisty“, v jejímž úvodu Kantor píše: „Galachov kdesi četl, že v jednom africkém kmeni nutili starce vylézt na vysoký strom. Pak ke stromu přistoupili statní muži a třásli jím. Kdo spadl a zabil se, toho snědli, těm, kteří se udrželi, bylo dovoleno ještě nějaký čas žít“.

 

Kromě toho, že se při pozorování svého odborného okolí a sebe samého někdy takto cítím, připomíná mi to syrovost zvyku, snad také z Afriky nebo případně z Oceánie, o kterém jsem četl v době svého psychoterapeutického mládí, totiž že dospívající chlapci směřující ze světa matek do světa mužů vycházejí v rámci rituálu z domu a musí při tom své na zemi ležící matce šlápnout na břicho, čímž zobrazují svoji připravenost se od matky odloučit a přestat být ovlivňován pravidly ženského světa.

Nechci své sdělení týkající se spolkového života tímto ukončit, jak by se dalo soudit, pouze naznačuji, že i těmito obrazy lze nastínit některé způsoby, první totalitní, druhý antitotalitní, jak se lze v psychoterapeutické či psychoanalytické komunitě vyrovnat na jedné straně s odlišnými teoretickými, klinickými a organizačními postoji a na druhé straně s nedořešeným oidipským konfliktem. Podobné řešení, jaké vyplývá z druhého příkladu, zvažovali v pozicích vice-prezidentů Robert Wallerstein (2014) a Hanna Segal odchod z IPA a hrozili tím svým kolegům ve vedení IPA, když při řešení problému v psychoanalytické společnosti v Riu de Janeiro, nemohli získat jejich spolupráci. V Riu šlo o zhroucení funkce společnosti v důsledku krytí člena, který se v diktátorských dobách zúčastnil na vládní straně mučení vězňů.

Moje dnešní sdělení nechce a ani nedokáže konkurovat pracím na téma totality, které máme k dispozici, a to ani v oblasti popisu sociálních aspektů, ani při popisu klinických situací. Je jen reakcí na určitý pocit nepohodlí, který zažívám při setkávání s určitými jevy ve spolkovém životě.

Budu-li dnes mluvit o psychoterapii, mám na mysli jak psychoanalytickou psychoterapii, tak i psychoanalýzu, a to zejména jejich terapeutické charakteristiky bez ohledu na to, zda jsou hlavním či vedlejším cílem. Pokud budu mluvit o nějakých osobách, tak nejde o ně, jde o věc. Všechny kolegy, které budu citovat, mám rád, v řadě aspektů je obdivuji, jsou mi blízcí a vážím si jich, i když s jejich postupy v této oblasti leckdy nesouhlasím.

Na úvod mě napadá několik otázek:

1/ Může mít psychoterapeutický spolek charakteristiky a problémy, které připomínají popisy totalitních stavů? Mám na mysli spolkový život odlišný od činnosti výcvikového institutu.

2/ Chrání nás psychoterapeutický výcvik před podlehnutím totalitním vlivům, zvyšuje naši citlivost?

3/ Může totalitní kontext ve spolku ovlivnit naši terapeutickou práci?

4/ Existuje nějaká specifická antitotalitní metoda, nebo ve vztahu k pacientům je vhodnější obvyklá psychoterapeutická metoda, a ve vztahu ke kolegům a ke spolku je zdravý rozum účinnější?

5/ Máme našim pacientům co poskytnout, když jsme sami do totalitní problematiky značně vnořeni a pohledu na tento stav se intenzivně bráníme.

Dovolte ještě na úvod příklad ze spolkového života. Poměrně nedávno jsem měl možnost pozorovat v jednom dynamicky orientovaném psychoterapeutickém spolku okolnosti přípravy semináře na téma „totalita“. Členové obdrželi email následujícího znění:

„Mili pratele.

Na ……….. setkani jsme se dohodli, ze přepošlu text …o totalitě…, abychom se dostali do mentálního kontaktu s hostem našeho ….…semináře……….., který se bude konat dne ………………… v ………………….. .

Smyslem je dostat se do myšlenkového světa autora a povzbudit nas zajem, aby se objevily napady a inspirace k jeho diskusi s nami a naší diskusi s ním.

Tak by mel(o) ……. setkání ….. i probihat.

Bylo by skvele, kdybyste sve napady, otazky, okruhy… sformulovaly do kratke anotace a poslali na moji adresu a …… na adresu kolegy ….. .

Zkusime je schranovat a tridit a sestavit z nich strukturu setkani, kterou bychom Vam, blíze k termínu, ještě preposlali zpet.

To je tak trochu strategie, jak probudit a udrzet zivy zajem o nase setkaní.

S pozdravem .……. podpis ….“.

Při čtení této výzvy jsem si vzpomněl na jedno z pravidelných pracovně-politických hodnocení z osmdesátých let minulého století, do něhož mi můj nadřízený napsal: „Doktor Černý je pod vedením schopen samostatné práce“. Dodnes nevím, zda je jednalo o výstižný popis mého opožděného profesionálního a osobnostního růstu nebo o způsob uvažování podřízený totalitní sociální situaci či o psychicky únosný způsob zacházení s nařízeným úkolem. Nepochybně může být takové konstatování přijato jako neproblematické, častěji se zřejmým vnitřním rozporem, a nakonec i jako tvůrčí zpracování a vyrovnání se s nemožným úkolem.

Z jedné strany můžeme text emailu pojmout jako kolegiální, přátelský a nápomocný krok a jako takový ho lze přijmout. Z druhé strany však reflektuje stav spolku, který zřejmě takovou stimulaci potřebuje, přestože byla do té doby verbalizovaná kritika stavu spolku odmítána a popisovaný stav byl popírán. K jeho úplnému pochopení můžeme potřebovat určitou tvořivost a jistou dávku zdánlivé „nekolegiality“.  
Podle některých reakcí na předchozí kritiku stavu spolku bylo vše v pořádku, žádných změn třeba není, bylo pouze třeba kritiku narušující přátelského ducha spolku poukazy na její formální stránky umlčet.
Nabídka v mailu však napovídá, že její autoři nějaké chybějící nebo nefunkční psychické aspekty členů registrují a cítí potřebu či příležitost je nahradit nebo stimulovat zvenčí. Jako by chtěli osvobodit tvořivost v kontextu podporujícím spíše unifikaci a mlčení.
Vše lze chápat i jako reflexi existující představy o neschopnosti kolektivu psychoterapeutů téma …totality… samostatně zformulovat nebo neschopnosti své myšlenky vyjádřit, případně je vyjádřit spontánně v totalitou postižené skupině.

A není možné na výzvu "myšlenky sebrat, třídit a sestavit z nich strukturu ... přeposlali zpět" nahlížet jako na totalitní mechanismus sám o sobě? Jako na potřebu totalitní struktury (účastníka, mentora, nositele totalitního objektu-viz Meyer, 2016) mít přehled a kontrolu nad myšlením okolních subjektů, kteří jsou pojímáni coby ovladatelné nebo paternalisticky jako nezralé subjekty? S nedůvěrou v to, zda se vůbec na něco zeptají, budou-li se ptát správně nebo s obavou, aby to nebylo něco nevhodného? 

Na zrodu předmětného emailu se podíleli dva psychoterapeuti. Jednoho z nich, kolegu v pozadí, je možné právem vidět jako odbornou autoritu, která si tuto pozici zaslouží. V tomto případě se však z jiného úhlu pohledu proměňuje v možného mentora. A druhý z dvojice, kterého lze považovat spíše za oběť, se z jistých důvodů stává jeho stoupencem (viz Meyer, 2016). Z velké části lze formální stránku pozvánky vysvětlit odesláním z mobilu, jistou část však vnímám jako projev určitého psychického konfliktu dotyčného kolegy, tedy neuvědomovaného distancování se či protestu proti totalitní podstatě textu. Tedy projev vnímání odesílatele, že tento email sám o sobě může potvrzovat existenci totalitního ducha. Aktivní účast autora emailu na přípravě projektu mohla být motivována obavou z odborné i společenské ostrakizace, která byla docela nedávno jinému kolegovi za jeho kritiku dosti explicitně veřejně naznačena. Aktivní účast odesílatele emailu na projektu pak může být odčiněním skutečnosti, že na jeho předchozí veřejné prezentaci na jiné téma bylo prostřednictvím určité „reverie“ z řad posluchačů možné ilustrovat volně-asociativní náznaky nabízející cestu ke společné uvědomění si a hledání východu z totalitní atmosféry ve spolku. Spontánní sdělení určitých náhlých pocitů a denního snění z pléna bylo jedním významným členem skupiny velmi rychle zastaveno slovy: „To je sice zajímavé, ale já dávám přednost vědeckému přístupu“. A bylo po diskuzi! Nikdo další se již vyjádřit svůj názor neodvážil. Vzpomínám si i na vlastní, poněkud chybný přístup k věci, když jsem v podobné situaci nepodpořil spontánně vzniklou diskuzi mezi kolegy, která mi připadla málo dospělá, a ne dost racionální, ale z dnešního pohledu se nejspíše jednalo o „reverie“, která si zasloužila pozornost a podporu. Domnívám se, že dotyčný se svého částečně uvědomovaného protestu mohl zaleknout, neboť by nejspíše nechtěl zažít důsledky svého kritického projevu v kontextu spolkové praxe.

Vedle tohoto příkladu možného úzkostného připojení se k mentorovi čerpám pro své rozumění podporu i z dalších událostí. Je to např. způsob udržování kontaktu s psychoterapeutickým spolkem ze strany jiného psychoterapeuta, který se na společné akce dostavuje méně často, a v kritických chvílích připomíná svoji existenci a signalizuje ostatním svoji loajalitu ke spolku, aniž by se vyjadřoval k podstatě projednávané věci. Vysvětlení mi dává zejména představa reakce na jeho obavu do životadárného kolektivu nepatřit. Nemohu nevnímat finanční dar spolku uskutečněný kolegou evidentně se svědomím, který předtím nesplnil ve své funkci některá očekávání zřejmě i sebe samého. Nelze nevnímat psychosomatickou reakci kolegyně v určité fázi dění ve spolku. Někomu se mohou tyto události připadat příliš banální a nevypovídající nic o totalitě, já vidím vážná fakta v souvislosti se spolkovým životem a paralely k psychoterapeutickým procesům, v nichž se podobné náznaky stávají signálem důležitých vývojových urychlení nebo změn.

• Charakteristiky totality

Jsem přesvědčený, že existuje úzká vazba mezi vyzněním a směřováním zmíněného emailu a popisem „totalitních objektů“ (Šebek, 1996) a „posttotalitní identity“ (Šebek, 2013). Pro ilustraci svého tvrzení vyjímám z jeho systematických popisů jen část charakteristik:

1/ Moc je vykonávána kontrolou myšlenek jiných, jejich pocitů a jednání. Jedná se o totální moc, jelikož nedovoluje žádný prostor bez kontroly, zvláště intimní sféru a spontaneitu – ve Winnicottově termínu jde o vážně omezené nebo zničené pravé self.

2/ Intruzivní moc zevního totalitního objektu je možná zvláště tehdy, když druhý objekt není pociťován jako plně separovaný, a proto může být vlastněn a manipulován.

3/ Totalitní objekt má nízkou nebo žádnou toleranci odlišnosti druhých objektů a klade důraz na jednotu a stejnost. Ti, kteří se odlišují, se stávají manifestními nebo skrytými nepřáteli.

4/ Vyhovění a nevyhovění jsou ústřední kvalitou totalitních objektních vztahů. Nevyhovění vytváří nebezpečnou nerovnováhu ve vztahovém systému.

V roce 2013 Šebek uvádí ve svém popisu funkce „totalitních objektů“ z roku 1996 následující:

- nedovoluje nekontrolovaný prostor, zvláště pak prostor mentální;

- zabíjí nebo tlumí spontaneitu a kreativitu;

- blokuje normální vývoj k Oidipskému komplexu a pohlavní diferenciaci;

- nemá zájem o odhalení pravdy, místo toho předkládá statickou ideologii, kde všechny “pravdy” jsou již odhaleny;

- vytváří prostor hlavně pro zrcadlení a poslušnost, ne pro rozvinutější formy mezilidských vztahů;

- nesnáší rozdíly a pokouší se o uniformitu-velmi často se tato zestejněná realita jeví jako zničené fekální universum (zničená příroda, šedivá stejnost sídlištních měst, nediferencovaná masa pracujících apod.).

"Posttotalitní identitou" se Šebek zabývá v roce 2013:

„Především mám na mysli identitu jako konfiguraci významných identifikací s vnějšími objekty. Posttotalitní identita je domnívám se obecnou charakteristikou celé generace lidí, jejichž hlavní životní zkušenost probíhala pod vlivem totalitních psychosociálních podmínek. Představuji si tisíce raných a pozdějších introjekcí totalitních objektů a jejich materiálních i duchovních derivátů. Tyto objekty měly charakter represivní i protektivní, ale jejich hlavní charakteristika byla jejich veliká moc-nezřídka posílená fantaziemi a jejich projekcemi. Osud těchto objektů v lidské mysli je rozmanitý, protože rodičovské postavy jako hlavní zprostředkovatelé dalších kulturních objektů přenášeli vliv politického světa na své děti nestejně, a navíc pozdější introjekce a identifikace musely být v jisté rovnováze s předchozími introjekcemi a identifikacemi. Nicméně některé charakteristiky jsou víceméně sdíleny mnoha lidmi. Příklad z každodenního života, který jsem uvedl, ukazuje na následující charakteristiky:

(1) pasivita či pasivně receptivní postoj k životu a přecenění konformity ve vztahu k autoritě (falešné Já);

(2) chybění vzorců konstruktivního vyjednávání s autoritou, autorita je chápána převážně jako negativní a je k ní skrytá hostilita;

(3) bezmocnost jako masochisticky laděný stav, postoj nebo přesvědčení, pocit malosti ve vztahu k vnějším silám;

(4) pocity paranoidního ohrožení (projekce totalitního objektu);

(5) nemožnost dialogu a převaha magického myšlení stěžující adekvátní testování reality;

(6) potřeba silných protektivních autorit a současně nedůvěra plynoucí z frustrací a selhání;

(7) přemísťování hostility k autoritám na jiné vnější objekty;

(8) strach z rozdílů mezi lidmi (kdo je jiný, má jiný názor nebo jinak vypadá či jinak se chová, může být nebezpečný);

(9) sociální úzkost má větší váhu než Nadjá, vnitřní smysl pro správné a spravedlivé je bud' brzděn nebo trpí distorzí;

(10) při nemožnosti adekvátního vyjádření a usměrnění emočních prožitků-zejména hostilních-je tu pravděpodobnost jejich častější resomatizace (psychosomatická hypotéza, kterou by bylo třeba nějak potvrdit);

(11) narušení skupinového života primitivními projekcemi typu útěk-útok, převaha sadomasochistických vztahů a přebírání spíše pasivní nebo neúčastné role ve skupinovém životě (at' to ostatní udělají nebo at' nedělají také nic jako já);

(12) frustrace z nenaplněného splynutí s ideálním objektem“.

     Cílem dnešního sdělení není kritika nebo rozvíjení představy o „totalitním objektu“, takže uvedu pouze několik svých dojmů. Pro své úvahy jsem shledal velmi cennými Šebkovy popisy a systematizaci totalitních jevů, které se kolem v našem blízkém okolí vyskytují. V dřívějších sděleních nebylo jednoznačné, zda autor určitý jev přisuzuje „mentorovi“, „stoupenci“ či „oběti“ totalitní situace, použiji-li klasifikaci podle Meyera (2016), případně interpersonálnímu vztahu či kontextu. Také nebylo úplně jasné, zda se v některých případech jedná o výchozí, či konečný stav, případně o charakteristiku kontextu. Pozdější práce jsou formulovány s větším ohledem na obě strany procesu braly. V tomto smyslu mi připadá nejčitelnější Šebkův popis „posttotalitní identity“ (2013) a při práci s autorem použitou představou o „volně přemístitelných vnitřních objektech“ se lze opřít o další běžnou psychoanalytickou terminologii, např. projektivní a introjektivní identifikaci a také nic nebrání pracovat i s původní definicí vnitřního objektu.

Je proto sympatické, že autor ponechává čtenáři prostor pro vlastní představy a vlastní modelování postojů všech účastníků vztahu, tedy jak recipienta, tak i agresora a čtenáři nic nebrání popis totalitních objektů podle osobního založení čtenáře připsat také kontextu nebo dalšímu subjektu, který s přítomností totalitních objektů u recipienta počítá a nějak s nimi zachází.

Pravděpodobně až ve vlastním terapeutickém procesu jsme schopni posoudit, v jaké míře se na tvorbě výsledného stavu podílelo vedle nevědomých fantazijních aktivit i reálné chování subjektu i vnějšího objektu, či jaký vliv stav aktuálního sociálního kontextu a v jaké míře projekce a další aktivity zúčastněného subjektu, pokud nám pacient umožní svým přenosem dovolí do tohoto prostoru nahlédnout a my i díky svým protipřenosovým prožitkem téma rozpoznáme.

Domníváme-li se, že psychoterapeutický spolek může být zasažen více či méně totalitními prvky, tak bychom měli zvážit, zda je nutné ihned uplatnit kritérium „totalita“.

Nejprve je třeba od „pravých“ totalitních rysů odlišit narcistická témata a upřesnit jejich vzájemný vztah, v čemž souhlasím s Klimplem (2016), oba typy se mohou vyskytovat současně a vzájemně se posilovat a podmiňovat. Může se jednat o vlivy a projevy mající původ v obsedantně-kompulzivních stavech, či v pokusech snížit neúnosnou úzkost, dále může jít o přirozenou potřebu organizačního či odborného prosazení se jednotlivce s tendencí přizpůsobit si struktury společnosti a její fungování podle vlastních záměrů. Jistě existují i další podobné charakteristiky a motivace. Důsledky pro spolek mohou být však nakonec podobné.

Co možná pro náš dnešní úkol v těchto Šebkových inspirujících pracích chybí, a na co by asi upozornil Carveth (2018), je existence svědomí a jeho vědomý a nevědomý vliv na výsledný stav.

• Totalita a terapeut

Přejděme k dalšímu dnešnímu tématu, a tím je otázka, zda jsme pod vlivem totalitních objektů i my, psychoterapeuti a psychoanalytici, event. do jaké míry, případně v čem nám může být tento koncept užitečný a v čem nikoli. Přijmeme-li tuto hypotézu, je na místě úvaha, zda i my tyto aspekty přijímáme a vysíláme do okolí, zda jsme je schopni v oblasti své působnosti rozpoznat a zda jsme schopni jim čelit. Zda jsme tedy ti, kteří mohou být svému okolí a sobě nějak nápomocni, a případně jakou cestou k podobnému působení dospět.

První příklad:

Volněji cituji jednoho kolegu psychoterapeuta, který charakterizuje svobodný netotalitní prostor takto:

„…….. je zjevně odlišný, nebot' moc v něm je rozdělena. Lidé jsou v něm různorodí, ale mají stejná práva, která regulují jejich vztahy. Smlouva psaná i nepsaná má ústřední funkci: k jejímu dodržení je potřeba nejen vnější moci práva ale také zralé Nadjá. Lidé jsou vůči sobě více konkurujícími sourozenci než poslušné děti vůči rodičům, ačkoliv tento aspekt nikdy zcela nemizí. Mezi lidmi existuje nový prostor, místo pro dialog. Slova mají novou funkci jako nástroje dělení moci a sekundární proces-racionální myšlení respektující vnější realitu je nezbytnou součástí demokraticky fungujícího společenství lidí. Tento kvalitativní pohyb od totalitních všemocných objektů k reálným objektům komunikující lidské společnosti, jejichž moc je relativní a dočasná, má výrazné důsledky pro vyšší diferenciaci psychiky: osobní a interpersonální vztahy musí být více pod kontrolou vnímání a myšlení než pod vlivem fantazie, projekce, idealizace a rozštěpení (splitting). Nicméně tento vývojový proces není v civilizaci nikdy zcela dokončen. Totalitní prvky zůstávají nadále součástí interního světa lidí a jejich význam historicky variuje. …………………. “.

 

Kladu si otázku, jak je možné, že významný psychoterapeut a autor předcházejícího textu dlouhou řadu let ani jednou nevyjádřil svůj názor na drobné i závažné porušování dohodnutých pravidel, veřejně nikdy proti nim nevystoupil, a navíc se sám porušení psané smlouvy opakovaně zúčastnil, a i když tak mohl pozitivním způsobem uplatnit své schopnosti i ve prospěch celku, tak tím nejspíše také přispěl ke zmenšení svobodného prostoru a k zakonzervování situace ve spolku, kterou je třeba oživovat např. emailem, který jsem citoval na začátku. Jednomu kriticky se tázajícímu kolegovi dal dobrou radu, kterou volně cituji: "Měl bys své postoje zvážit, přeci ti také jde o to, aby ti bylo mezi námi dobře".

 

Druhý příklad:

Cituji dalšího významného kolegu s autoritou: „My, kteří jsme formovali svoji identitu v době, kdy společnost byla organizována totalitním způsobem a její podstatnou charakteristikou byly stejnost a konformita, jsme museli svůj vnitřní svět charakter, hodnoty, morálku, postoje a způsoby chování přenést do klimatu nového – posttotalitního determinovaného řadou převážně nevědomých mechanismů, fantazií a přání“. „Pohodlí života v totalitě spočívalo v tom, že totalitní splitovaný (odštěpený) a externalizovaný primární mateřský objekt mohl být lehce obsazen špatnými vlastnostmi i vyprojikovanými špatnými částmi Já, což nám umožňovalo prožívat sami sebe jako snesitelné, dobré a čisté. Kontrola afektů a nebezpečného chování primárního objektu, tedy hra s kontrolou a manipulací totalitní moci tak mohla přinášet i uspokojení. Běžně akceptovanou realitou se stala přetvářka a lež. V principu každý věděl velmi přesně, co může kdy, kde a komu říci. Vycházelo se přitom z představy, která byla vcelku neselhávající, že pravdu jaksi všichni znají, ale že všichni též znají pravidla, podle nichž se s ní může, popřípadě musí zacházet“. „Frustrace v důsledku nemožnosti konstruktivního vyjednávání s totalitní autoritou byla spojená s přemisťováním hostility na jiné vnější objekty (kdo má jiný názor či se jinak chová, může být nebezpečný), sociální úzkost měla větší váhu než Nadjá, resp. smysl pro to, co je správné a spravedlivé“.

I přes popsané jasné vidění a popis problému pravděpodobně identifikace s dřívější formou řešení přetrvává a k vnitřní změně, která není formulována, nedošlo. Autor výše uvedeného textu, žádnou změnu ve svém ego-syntonní postoji nepředstírá a autenticky požadoval nedávno po jiném členovi spolku, aby se veřejně zavázal k tomu, že ani v budoucnu nebude zpochybňovat konání proti pravidlům svolané členské schůze, s následnou poznámkou, že pokud se to dotyčnému nelíbí, byť pravidla dodržována nejsou, ať s tím jde k soudu, ostatní na to ale stejně nebudou brát ohled! Snad si dokážeme představit, že tento problém v přítomnosti zralých a nezávislých osobnosti se svědomím by neměl existovat. Přesto existuje. Dodržování pravidel těm, kteří druhé chtějí organizačně i názorově ovládat, dosahování jejich cílů značně ztěžuje či znemožňuje. Ve společenství zralých a sebevědomých jedinců to mají ti ovládající těžší. Onen kolega vystoupil jako reprezentant totalitní struktury, který opovrhuje fakty a self druhých lidí (podle Arendtové by se dalo říci, že šlo o projev radikálního zla protagonisty režimu, viz Meyer, 2016).

Můžeme představit, jaké dopady mají slova tohoto jindy odborné problémy obdivujícím způsobem břitce glosujícího z pozice zkušeného psychoterapeuta na přítomné, když se proti takovým způsobem vytvářené totalitní atmosféře neozve žádný protest (podle Arendtové by mohlo jít o „banální zlo“, bezduchost, odevzdání myslí stoupenců a obětí režimu, viz Meyer, 2016).

Třetí příklad:

Další významný psychoterapeut, který dokáže jindy citlivým a tvořivým způsobem zprostředkovávat srozumitelně a citlivě poznatky o psychické léčbě včetně symbolického významu psychoterapie a psychoanalýzy např. jako vztahového domova, dokázal svojí administrativní aktivitou, např. výběrovým informováním ostatních členů, případně přímým nařízením na nežádoucí dotazy neodpovídat a na žádosti o dodržování přijatých pravidel nereagovat, psychoterapeutický spolek ovlivnit natolik, že v něm skutečně lze pobývat jako v bezpečném domově, avšak pouze za cenu úplného mlčení o záležitostech, které by při veřejném probírání vrhaly na spolek nebo některé jeho členy špatné světlo.

Tento kolega s předpoklady být výbornou autoritou se nakonec, s ohledem na zevní realitu zbytečně, přiklonil k autoritářským metodám. A na tomto výsledku má podíl i jeho posttotalitní okolí v roli pasivního příjemce.

Kritizovat jednání kolegy může současně znamenat i zachycení nebo kritiku nějakého rušivého osobnostního rysu, což může současně znamenat i kritiku jeho osobního výcvikového psychoterapeuta, aniž by to tak bylo míněno. Zde již hrozí problém velkých rozměrů a kdo by jej chtěl riskovat. Moje dnešní sdělení pokračuje spíše v tradici kritiky toho, že totalitní praktiky v praxi jsou přehlíženy, ale také mě napadá, že soustředění se na širší sociální aspekty tématu „totalita“ se může stát součástí obranného systému mnohých nebo nás všech, s cílem nezabývat se našimi osobnostními charakteristikami, které vznik totalitních situací umožňují, případně s cílem převzít další téma do sféry psychoterapie a psychoanalýzy v zájmu udržení či zvýšení její společensky užitné hodnoty. Tedy zda obecně za mnou výše popisovanými totalitními projevy nestojí úzkost pramenící z obavy ze ztráty vlivu psychoterapie tam, kde bychom si ho přáli mít.

Vmanévroval jsem se, či nechal jsem se vmanévrovat do pozice, v níž již nemohu určité náznaky nevidět a nemohu si již nic o tomto stavu nemyslet. Vnímám tento stav, vzhledem k výše uvedeným obtížím při hledání motivací druhých, ale především z hlediska nepřítomnosti obvyklého „zdravého rozumu“, ať již v jeho poznávacím či estetickém rozměru, a přítomnou „humanitu“ ze strany kolegů psychoterapeutů vnímám jako nepřiměřenou ve smyslu lásky k jakémukoli lidskému výtvoru, kterým může být i podvod. Možná jde o důsledky moderní „postmoderní dekonstrukce“, či preference „lidských práv“ před „právy občanskými“. Ve všech případech by se také ale dalo říci, no a co, vždyť to je jedno, nic moc se neděje. Nikdo nám přeci nezakazuje pracovat, setkávat se, cestovat a číst. Každý si na nějaký takový pocit či událost vzpomene a snadno se s postojem toho, kdo totalitně druhé ovlivňuje, ztotožní. Ten, kdo trvá na dodržení pravidel, třeba při hlasování, je označen za toho, kdo je úzkoprsý, kdo zdržuje ostatní od příjemného povídání, či odchodu domů, kdo není jako ostatní, kdo je divný, poškozující přátelské vztahy, cizí a posléze i nepřátelský. Ale to již nejsou jen banality, zde jde již o „banální zlo“, které se snadno vtírá, jelikož se každý s tím člověkem, který zlo přináší, ztotožní, a tak dochází k postupné erozi a destrukci demokratické struktury a funkcí ve spolku.

• Totalita a spolek

Pokusil jsem se o ilustraci skutečnosti, že v našich spolcích může existovat něco, co lze při určitém zjednodušení považovat za dílčí přímé autoritativní či totalitní projevy, případně za důsledky totalitní atmosféry. Snad je zřetelné, proč se domnívám, že psychoterapeutický spolek je nositelem prvků, které v určitou chvíli totalitními nazvat lze, a že si tyto zaslouží určitou reflexi. Domnívám se, že zůstane ke zkoumání dost podobných projevů, i když z naší klinické a organizační práce vyloučíme nevyhnutelnou část patřící do přirozené asymetrie, diferenciace a užitečné idealizace terapeut-pacient, supervizor-supervidovaný, mladší-starší, rodič-dítě, generativita versus receptivita, nevyhnutelná určitá míra autoritativnosti a sugestivity při vedení a správě spolku. Vzájemně se potřebujeme i jako autority. Ve vztahu k pacientům je důležité umožnit a uplatnit asymetrii a dočasné přecenění sebe.

Nemůžeme se např. stát oficiálně uznanými freudiánskými analytiky, pokud se nepodřídíme pravidlům v ČPS a IPA, ale při tom si vystačíme se superegem reprezentujícím převzaté normy. Máme ovšem možnost podílet se na stavu spolku, k tomu však potřebujeme svědomí.

Existuje riziko, že budeme idealizaci terapeuta, tedy i sebe, považovat za objektivní a neměnnou realitu, z této pozice budeme interpretovat a méně vycházet z toho co nám nabízí pacientova volná asociace. Ve spolku se analogicky v takovém případě například nehlasuje o programu, nevytvářejí se dostupné a plnohodnotné zápisy, chybí motivující a informující diskuze, ale uplatňuje se pouze to, co kdo v které funkci považuje sám za podstatné a správné.

Jak je možné, že coby nadaní, vycvičení a zkušení psychoterapeuti, kteří dokáží zprostředkovat tolik informací o problému, vstupujeme totalitě do služby, aniž jsme k tomu nepříznivými sociálními okolnostmi nuceni. Nebylo by lepší si otevřeně přiznat, že často nejsme jen ti bývalí lehce neurotičtí či depresivní, ale že jsme trvalými nositeli, když ne určité psychopatologie, tak určitých charakterových rysů, se kterými bychom měli citlivě a účinně zacházet. Vzpomínám si na úlevu a vděk, které jsem pocítil, když vedoucí komise, která mě přijímala za asociovaného člena IPA, shrnul existující pro nejrůznější traumatizaci signifikantní anamnestická data a současný chaos v mé mysli pouze pod milosrdný pojem depresivního stavu, kterým popsal pouze aktuální jevovou stránku celkového stavu. Současně mám ve vzpomínce i určitá zaslechnutá pravidla psychoterapeutických spolků, že se povahovými zvláštnostmi kolegů nezabýváme, nebo lépe řečeno, že je nijak neinterpretujeme. I psychoterapeutická či psychoanalytická společnost může být autoritativně či totalitně strukturovaná v míře přesahující nezbytný vlastní účel a při pokusu o konfrontaci s faktickým stavem či při pokusu o nápravu může být ohrožena sebeúcta na totalitní stav adaptovaných jednotlivců, kteří v rámci obrany ustáleného stavu mohou původce nerovnováhy negovat, ostrakizovat, mohou vědomě či nevědomě atakovat jeho sebeúctu, jeho ego-ideální fúzi s perfektním primárním objektem, a nechat jej takto pocítit jeho vlastní bezmoc a závislost.

Snad lze tedy již nyní konstatovat, že nás před totalitou v nás a našem okolí psychoterapeutické vzdělání, výcvik a praxe automaticky nechrání. Je možné, že nemáme v dostatečné míře rozvinuté vědomé funkce ega, které by totalitním tendencím dokázaly čelit. Někdy mám při pozorování dějů v profesní skupině pocit, že máme v důsledku idealizace svého oboru pocit, že jsme před vším špatným nějak chráněni a že není třeba nijak v tomto smyslu zasahovat, něco na způsob sdílené grandiozity. Pak snadno opomíjíme péči o tvorbu pravidel, jejich dodržování a přijetí možnosti, že i u nás, nejen u pacientů, může být dodržování settingu prospěšné. Leckdy by ovšem stačil k nápravě tohoto stavu zdravý občanský rozum, není to smysl pojmu „common sense?“ Výlučná prezentace pouze odborných témat z bezpečné pozorující pozice a opomíjení pravidel se snadno může stát vedle své primární hodnoty také symptomem či součástí obranné struktury.

Před dvěma lety jsme na tomto místě hovořili o studu, o obavě z vlastního narcistického poranění, můžeme k tomu přidat obavu z narušení ego-ideálu, či jako důsledek jeho nenaplnění, důsledek rivality, závisti apod.

Jako podporu pro své teze si dovolím citovat Kernberga (2018), který se dlouhodobě kriticky zabývá situací převážně ve výcvikových psychoanalytických institutech. Samozřejmě je známa jeho kniha „Ideologie, konflikt a vůdcovství ve skupinách a organizacích“ z roku 1998, ve které tyto otázky týkající se i spolkového života mimo institut, probírá ze všech možných úhlů. Tomu jsem se chtěl dnes vyhnout, možná je třeba pokračovat jednodušeji. V rozhovoru publikovaném asi před dvěma týdny říká kromě jiného: „Analytici jsou zcela bezradní ohledně vlivu svého nevědomí na psychologii skupiny a na organizační psychologii. Stejně tak je tomu i s teorií administrativy. Analytici si nejsou vědomi dynamiky, kterou projevují. Existuje řada znalostí a teorií o vlivu nevědomí na skupiny a organizace a jejich zpětný vliv na emoce. Jedná se o vysoce specializované znalosti, které má k dispozici pouze malý počet analytiků. Toto je i součástí autoritativní struktury a my se vyhýbáme poznávání autoritativní struktury. Vyhýbáme se i poznání, jak se podílíme na vážných distorzích fungování vzdělávacího procesu“. Nevyjadřuje těmito slovy Kernberg zklamání, že přinejmenším za 20 let jeho kritického působení nedošlo ke změnám, které by ho opravňovaly vyjádřit se na adresu psychoanalytiků méně kriticky?

 

Hanna Segal (2006) vyzdvihuje naši tendenci nebo schopnost sami sebe izolovat od skutečného vědění; od převzetí zodpovědnosti za to, co víme a známe; místo toho si užíváme pobytu ve vysoké slonové věži našich náhledů. Všechny skupiny se chovají narcisticky a paranoidně. Stálým úkolem psychoanalýzy je hledání pravdy a nikoli její ustanovení. Domnívám se, že i zde má ona na mysli pravdu psychické reality a nikoli nějakou všeobecně platnou. Na jiném místě citovaná autorka píše, že všechny skupiny se chovají narcisticky a paranoidně, a dále zdůrazňuje naši povinnost jako občanů a profesionálů věnovat se nekončícímu boji se lží a usilovat o zachování zdravých lidských hodnot.

Historie kritiky poměrů v tréninkových institutech je delší než pozornost věnovaná tomu, co se odehrává ve vlastních psychoterapeutických společnostech. Např. "Revue pro psychoanalytickou psychoterapii a psychoanalýzu" na téma „Totalitní mysl“ z roku 2016 téma totality ve výcvikovém institutu či v odborné společnosti, s výjimkou dále uvedené Mikotovy poznámky neobsahuje. Velmi osobní formou psal o totalitě blízkých formách jednání v psychoanalytické společnosti vícekrát Mikota, (např. 2002 a 2008), a k tomu v "Revue .... " v roce 2016 sděluje, že tyto dva články byly z webových stránek odborné společnosti z jemu neznámých důvodů staženy. Je možné i tuto událost zařadit mezi projevy a důsledky totality v sociálním slova smyslu v nějaké psychoterapeutické společnosti?

Docent Mikota byl opakovaně (např. 2005) k dění v psychoterapeutických spolcích velmi kritický a skutečnost poznával a dokazoval osobními prožitky. Přímo však nepopisoval, jakou skutečnost považuje za žádoucí. Nejspíše věřil ve vnitřní sílu nás jednotlivců, že budeme schopni náhledu a teleologického postoje, tedy že si sami stanovíme nějaký hodnotný, zralý a pozitivní cíl. Ve vztahu ke spolku se tedy vlastně stavěl analyticky jako k pacientům. Podle skutečného stavu věcí však vzniká otázka, zda ve vztahu ke spolku nepřichází v úvahu i alternativní postoj, tzn. nikoli neutrální, nýbrž stranický, v němž straním vědomým zralým složkám ega a svědomí. Měli bychom tedy s ohledem na totalitu odlišovat perspektivu sociální, kde jsme spíše konzumenty odborných znalostí a účinnějšími pozorovateli mohou být jiní, a perspektivu individuální, terapeutickou, v níž rozpoznávací odpovědnost leží na nás.

V hodnocení pozitivních změn v důsledku svého působení je Kernberg spíše opatrný. V prostoru, v němž se pohybuji já, jsem si přes nedávné verbalizace problému žádné zásadní změny nevšiml. Problémy spíše trvají a k drobným posunům došlo nejspíše v důsledku sociálního strachu, nikoli v důsledku uvědomování si tohoto problému a jeho důsledků, detekovat pozůstatky studu či pocitu viny se nedaří. Před dvěma lety jsem zde hovořil o neoprávněném přivlastnění si pozic v hierarchii spolku. Z hlediska dnešního tématu lze připomenout slova Giorgiové (2016): “Masové společnosti podporují typ „naprosté bezduchosti“, což Arendtová (1964) spojovala s „banalitou zla“ a s „pozoruhodnou zmateností nad elementárními etickými otázkami“, což nejspíše lze aplikovat i na menší sociální skupiny. Za „pozoruhodnou zmatenost nad elementárními etickými otázkami“ ve vztahu k úvahám o totalitě ve spolku lze, podle mého názoru, považovat skutečnost, že hrubé a opakované porušování spolkových stanov nevadí, je považováno za banální, nesmí se na ně upozorňovat, natož o něm diskutovat.

Podtitulek jednoho z předchozích referátů zněl: „Mojí touhou je být tam, kde je stále ještě možné separovat věci“. Tato představa a myšlenka s ní spojená mi umožňuje snadněji odůvodnit začlenění i poněkud složitějšího tématu do svého sdělení, a to ve zkrácené formě. Na jednom místě, které nyní nedokáži upřesnit, popisuje Šebek narušený, nestrukturovaný psychický stav jednotlivce či skupiny, který je náchylný k tomu stát se prostorem k realizaci určitého autoritářského či totalitního stavu ve smyslu ovládnutí a těžení z nedostatečné diferencovanosti (cituji velmi volně). Když ne ovládnutí, tak trvalý nediferencovaný stav. V tomto smyslu si dovoluji podělit se o představu, že by se toto riziko podlehnout, byť jen autoritativnímu ovládání z tohoto důvodu mohlo týkat i našich dvou základních, blízkých a zvláštně propojených a nejasně diferencovaných společností, tedy ČPS a ČSPAP. Hovořím pouze o dojmu, o střípcích infomací, u žádného zásadního problému či jeho řešení jsem nebyl. Nevyjasněný vztah mezi oběma modalitami je možná zakotven již v charakteru obou terapeutických přístupů, které mají tolik identických prvků a podobností a současně i kvalitativní rozdíly, nebo o ně alespoň usilují. Jako by tyto dvě instituce nemohly dozrát, jako by neprošly oidipskou krizí a nemohly vyřešit svůj kastrační komplex. Občas se zbližují, poté se opět vzdalují. Jsou intenzivně svázány a propojeny personálně, přitom jsou tato propojení někdy sankcionována nebo alespoň odsuzována, propojení je možná spojeno s pocity viny možná, existence incestních a perverzních prvků v pozadí je možná. Čím je formována jedna společnost, tím může být dekonstruována a poškozována druhá. Máme opravdu jasnop v tom, v čem se obě terapeutické modality liší, v čem můžeme spatřovat jejich výhody a nevýhody a potenciál. Když se zeptám zkušenějších kolegů, kdy se obě společnosti spojí (titul časopisu se již přizpůsobil, ČPS zavádí výcvik v psychoterapii), tak odpověď nedostanu, takže nevím, zda se dotýkám reálného problému, který je sdílen, nebo zda to není považováno za špatný žert z mé strany.

Dopady na naše terapeutické postoje a postupy

Při setkávání s pacientem v průběhu času věnujeme obyčejně v terapii pozornost jeho jednání, prožitkům a myšlenkám, hledáme společně význam nejprve aktuálních událostí a později těch dřívějších, přičemž vycházíme z jeho volných asociací a orientujeme se podle toho, co ožívá v jeho vztahu s terapeutem. K dispozici máme vědecké analytické klinické a technické teorie, ale i vlastní intuici, představivost a tvořivost. Pacientovi bychom měli poskytnout příležitost k vlastní emoční zkušenosti a kontaktu se sebou samotným v rámci osobní regrese.

Zcela reálně zde existuje riziko, že přítomnost autoritativní nebo až autoritářské atmosféry může negativně ovlivňovat právě onu tvořivou stránku naší činnosti, která se rozvíjí a stabilizuje podle mě většinou až poté, kdy se kandidát stává členem společnosti, s níž je v bližším kontaktu. Griffin (2016) připomíná Ogdenova (1997) slova, že psychoanalýza a literatura potřebují oba protagonisty, analyzanda a analytika podobě jako spisovatele a čtenáře, s jejich představivostí, která je základem pro jejich vzájemné naladění a receptivitu, ze které vyvěrají spontánně nalezené nebo nově odhalené metafory. Griffin vykresluje dobré psychoanalytické naslouchání jako generativní aktivní proces sám o sobě.

Pokud jsou ovšem analytici ohroženi nějakým emočním procesem ve své praxi, nebo v osobním či spolkovém životě, analytický prostor trpí nebo kolabuje a v zájmu opětovného získání vlastní stability se ve svých interpretacích můžeme vrátit k faktům nebo geneticky motivovaným tématům. Analyzandi si tyto konstrukce překládají do dvoudimenzionálních sterilních představ obsahujících pouze malý potenciál k emočnímu růstu. Příliš často používáme historický pohled nebo teoretické formulace a analyzanda tak zatěžujeme něčím, co nám brání cítit něco nového, nečekané pohyby, které nám signalizují rozhodné změny, ať už formy nebo funkce, které nabízejí pro růst na straně pacienta nový potenciál. Na druhé straně aktivní naslouchání zahrnuje nejen následování asociací pacienta, ale také vedení pacienta prostřednictvím citelných prožitkových změn, které si dokáží ve svých myslích podržet. Takový způsob naslouchání je podle autora sám o sobě terapeutickou akcí. Griffin se věnuje nácviku získat nebo prohloubit schopnost vnímat vlastní analytický prostor jako základ pro porozumění tomu, co se odehrává v přenosově-protipřenosovém vztahu a tím i v pacientově nevědomí.

Jsem přesvědčený, že poškozuje-li nebo znemožňuje-li totalitní prostředí jakoukoli diskuzi nebo její tvořivý charakter na půdě společnosti, může přenosově zůstat tento tvořivý potenciál nevyužit i v analytické terapii. Stejně problematická však může být i nadměrná či protestní reakce jednotlivce, která vede třeba k jednostrannému uplatňování dílčí osobní klinické teorie a ke ztrátě kontaktu s přístupy a odlišnými pohledy kolegů na určitý problém. Příkladem takové vědomě demonstrované protestní reakce je italský analytik Antonino Ferro, který v „Průvodci nového analytika po galaxii“ Luce Nicoli odpovídá, že mu je to celkem jedno, co si kdo myslí o jeho postupech, on to má prostě jinak než ostatní. Závažnějšími případy jsou analytici, kteří jsou spolkem nepřijímáni či to tak cítí, a jsou tak zahnáni např. do transgressí nebo své kroky takto racionalizují.

Nejbližší je mi v tuto chvíli úvaha o vztahu primárního narcismu a formování ego-ideálu, který je jeho dědicem, tedy dědicem omnipotentních iluzí a blažených pocitů s tím spojených. I my psychoterapeuti se ve svém vývoji musíme vyrovnat s narušeným sebepojetím v důsledku separace od matky a konfrontace se svými slabinami a závislostí. I my se celý život tento rozestup mezi egem (asi ve smyslu self) a ego-ideálem snažíme překlenout, ať je tomu tvůrčím nebo pošetilým způsobem (Chasseguet-Smirgel, 1985). Aplikace tohoto modelu porozumění by mohla napomoci porozumět tomu, proč dochází i u trénovaných a separovaných psychoterapeutů k adaptaci na jednání směřující k vytvoření struktury, kterou popisujeme jako totalitní. Můžeme v pozadí pocítit příslib dosažení ztraceného ráje? Naplnit touhu po znovuoživení pocitu primární jednoty a omnipotence, a to krátkou slastnou cestou? Jak je pro nás důležité patřit k nějakému kolektivu, být součástí jeho činnosti, jeho úspěchů, mít možnost se přinejmenším iluzorně o koho opřít? Možná i v tomto případě lze použít Gabbardovu představu o tzv. „slippery slope“ (něco jako kluzký svah), po kterém sexuální transgressor do problematické slasti nebo psychoterapeut do ráje totality klouže dál a dál bez možnosti snadného návratu.

Jaké jsou možnosti nápravy?

Posláním psychoanalýzy a psychoanalytické terapie je usilovat o pravdu, o pravdivé poznání věcí. Jde-li o cíle a postupy týkající se pacientů, shodneme se snadněji. Ale obrátíme-li pozornost sami na sebe jakožto na terapeuty? Do jaké míry máme a musíme respektovat právo druhého na vlastní názor a postoj a na jejich uplatňování? A jak naložit s nepsaným pravidlem, že se o kolezích v psychopatologických termínech nevyjadřujeme?

Opravdu ale u sebe a u svých kolegů nerozpoznáváme nejrůznější charakteristiky včetně těch okolí nejvíce ovlivňujících, tedy třeba narcistické, neurastenické, hostilně-destruktivní, či perverzní?

Šebkova konstrukce volně přemístitelných a přemísťovaných totalitních objektů může být použita i obranně, neboť nám svým způsobem dává možnost neuvažovat o podílu vlastních psychických struktur na tvorbě toho, co nazýváme „totalitním objektem“. Totalitní strukturu ve spolku považovat za záležitost danou, přirozenou, nezaviněnou a vhodnou k přizpůsobení. Vrátíme-li se ale k původnímu pojetí „vnitřního objektu“, neobejdeme se bez zvážení vlastního podílu na jeho výsledném tvaru i na rovině vědomé, i když se zde bezpochyby jedná o procesy převážně nevědomé povahy. V původním chápání pojmu „vnitřního objektu“ se jedná o mentální a emoční představu zevního objektu, který byl přijat do vlastního self a charakter tohoto objektu byl ovlivněn aspekty vlastního self, které do něho byly projikovány.

V jaké chvíli dokážeme a smíme posuzovat, že emoční pravda již přestává být druhému dostupná a verbalizovatelná? Kdy smíme posuzovat, že jeho práva již zasahují do našich práv a že je přirozené a žádoucí se bránit? Smíme uplatnit pravidlo, že volná asociace a přenos je základem poznání nejen v terapii pacientů, ale může se týkat i poznání (a nápravy?) dějů ve společenství psychoterapeutů? Nemůžeme být neustále v pozici těch, kteří interpretují a verbalizují pouze postoje jiných. Každý z nás si přináší do spolkového života svoji neurózu, životní historii, své způsoby vztahování se k lidem a své teorie a způsoby myšlení. Mám zde na mysli spíše dílčí prostředek, jak zvýšit či uplatnit svoji protipřenosovou citlivost na události ve svém okolí a spolehnout se na své pocity, ať jsou protipřenosem, reverie nebo zdravým rozumem.

V psychoterapii běžně nabízíme reflexi psychických konfliktů a jejich řešení analýzou obranných mechanismů a poskytnutím funkcí reagujeme na jejich deficit. Jak je to s terapií jevů, které popisujeme jako totalitní? Existuje nějaká specifická rozpoznávací známka nebo nějaký specifický postup vhodný v individuální terapii bez naší přítomnosti v sociálním prostoru pacienta?

Samozřejmě mohou při rozpoznání charakteristik pacienta a vztahových výhod a rizik s nimi spojených posloužit přenosově-protipřenosové aspekty terapeutického vztahu.

Nabízíme-li se jako dobrý či dost dobrý objekt, nabízí se ohledně našeho specifického působení pochybnost o vyřešení našeho vlastního vztahu k totalitním jevům. Poskytujeme pro svoje self-objektní funkce nebo jako objekt identifikace své ego-funkce a svědomí nebo naopak svoji schopnost účinného pudového uspokojení? Je něco z toho od nás pacienty očekáváno častěji či výrazněji?

Dokážeme být v tomto smyslu neutrální? Narušujeme neutralitu tím, dáváme-li pacientovi k dispozici své lidství? Kde je ale hranice zajišťující, abychom přes svoji spoluúčast dokázali zůstat v pozici reflektujícího celou terapeutickou dyádu? Věřím, že se shodneme, že cílem psychoterapeutické procesu by měl být impulz k rozvoji oddělené, sebevědomé, sebereflektující a funkční osobnosti, která by měla mít schopnost vypořádat se s nejrůznějšími psychickými překážkami a sociálními nástrahami. Existuje nějaký cílený postup, nějaká specifická psychoterapeutická metoda eliminující totalitní projevy jednotlivce nebo ve spolku?

A zřejmě i v tomto případě platí Freudova (viz Giorgiová, 2016) odpověď Einsteinovi (1932), že žádná přímá metoda proti válce neexistuje-existují pouze metody nepřímé. „Jestliže je ochota k válce výrazem destruktivního pudu, je nasnadě vyslat proti ní protihráče-eros. Všechno, co upevňuje citové vazby mezi lidmi, působí proti válce.“

Ani ve vztahu ke spolku pravděpodobně nemáme žádný specifický terapeutický nástroj. Víme, že i zde, nejen ve vztahu s pacientem, potřebujeme stabilní symbolický řád odvozený od Oidipského mentálního schématu, který nepodlehne „bezduchosti“ a vyvaruje se rigidní hierarchie a autoritářství neustálým propracováním autority (Giorgiová, 2016). A to jistě můžeme dohodou na citlivě strukturovaných pravidlech a jejich dodržováním, přičemž k tomu budeme vedeni spíše svým svědomím, než že k tomu budeme donuceni.

Přál bych si, aby naše spolky byly autentičtější, a to nikoli ve smyslu dříve citované ego-syntonní spíše autoritářské autenticity, a i když se také občas cítím být pod vlivem svých děsů a běsů, tak si připomínám, že zatím nemáme nic jiného, než své vzájemné lásky a hostility a zejména dohody o našich vztazích, které bychom měli dodržovat. Možná není náhodné, že kleiniánky-ženy se dostávají k vyjádřením, v nichž lze nalézt implicitní apely spíše morální kvality. K předcházející citaci Hanny Segal přidám slova Irmy Brenman-Pick z letošního roku (2018):
 "Myslím, že existuje v pacientce velká úzkost, že její neautenticita bude odhalena a že její .....řešení.........skončí v totálním kolapsu. ..................... Omnipotence krade všechno, včetně pacientčiných autentičtějších kvalit. Potom je tam ještě strach z divokého, pomstychtivého superega, které ji chce připravit o všechno, zanechat ji bez ničeho. .............. Takže to, co je autentické, má malou naději na přežití. Tato dynamika se často vyskytuje i u analytiků. Pokud je analýza založena na idealizaci, analytikův strach "být odhalen" může být značný. V nejlepším případě můžeme být částečně autentičtí a částečně neautentičtí. Jsme-li vystaveni úzkosti, tak se můžeme vracet do místa, v němž se bojíme, že bude odhaleno to, co jsme si přivlastnili a není naše. Můžeme potom zamrznout a nabízet "čokoládu", ujištění, falickou velkolepost a intelektualizaci, nebo se staneme superegem obírajícím o všechno pacienta nebo sebe. Toto všechno poškozuje více kreativní hodnocení toho, co je falešné a co je autentické, resp. spíše jak moc je toho autentického a jako moc falešného. Čím více jsme konfrontování s neautentičností pacienta, tím spíše se nás to může dotknout a potřebujeme to vnitřně propracovat, abychom se mohli kreativně účastnit cesty autentické pro pacienta. Samozřejmě mohou některé "úspěšné" analýzy proběhnout formou divadelního představení. Věřím, že schopnost dělat tvořivou analytickou práci je založena na spojení emocí a myšlení, matky a otce, mužského a ženského a dobrých a špatných částí self".

Ani ve vztahu ke spolku pravděpodobně nemáme žádný specifický terapeutický nástroj. Víme, že i zde, nejen ve vztahu s pacientem, potřebujeme stabilní symbolický řád odvozený od Oidipského mentálního schématu, který nepodlehne „bezduchosti“ a vyvaruje se rigidní hierarchie a autoritářství neustálým propracováním autority (Giorgiová, 2016). A to jistě můžeme dohodou na citlivě strukturovaných pravidlech a jejich dodržováním, přičemž k tomu budeme vedeni spíše svým svědomím, než že k tomu budeme donuceni.

Dlouhodobě jednostranně uvažuji o mlčení na straně kolegů-psychoterapeutů a o nemožnosti diskuze týkající se některých provozních a provozně-etických problémů v psychoterapeutickém spolku.

Podporou v tomto jednostranném podnikání mi byli různí autoři, v poslední době Donald Carveth (2018), který kriticky objevuje určité nedostatky a limity řady dílčích psychoanalytických teorií. Autor nám dává k posouzení, zda si i nadále vystačíme s freudiánskou redukcí morality podél osy slast-bolest, zda máme dostatečný model umožňující diskurs na téma sociální a morální odpovědnosti. Klade otázky, jaká je osobní morální senzibilita analytika a morální dispozice pacienta a v tomto smyslu vidí, co je míněno „být pravdivě zaujat svým pacientem“. Ego-ideál považuje za narcistickou strukturu, která se soustředí na sebe, racionální ego poskytuje rozumové odůvodnění, super-ego podle něj reprezentuje převážně či výlučně vnější hodnoty a sebetrestající pocity viny hrající roli v psychopatologii a postuluje potřebu vrátit se ke svědomí s reparačním pocitem viny. V každé diskuzi o problému sociálního pořádku a osobní odpovědnosti je vždy přítomna nějaká verze konceptu Boha. Je to svým způsobem návrat ke způsobům myšlení a konverzace mezi námi, které existovaly před psychoanalytickou revolucí. Nejedná se ale o téma psychoanalýze vzdálené. Jde také o „vnitřní dobrý objekt“ Melanie Kleinové a je to i Meltzerův (1981) koncept „teologického modelu mysli“, podle něhož má každý své náboženství, v němž funkce bohů vykonávají vnitřní objekty. Freud podle Carvetha ztotožnil svědomí s funkcí super-ega, které viděl jako reprezentanta kultury a které bylo zformováno internalizací rodičovských super-eg. V tom to případě jsou morální konflikty buď inter-systemické, odehrávají se mezi super-egem, egem a id nebo intra-systemické, tzn. mezi neslučitelnými internalizovanými normami vzniklých při socializaci do inkompatibilních kultur, subkultur nebo rodičovských hodnotových systémů. Carveth (2018) připomíná Bowblyho (1969-1980) nereligiózní a nikoli nadpřirozený zdroj svědomí mající základ ve vrozeném systému attachmentu. Carveth (2018) připomíná také Blooma (2013) který uvádí, že primární identifikace se odvíjejí od primární rodičovské péče, na které závisí naše přežití. Naše morální chování má podle těchto autorů biologické kořeny. Již ve věku 3 měsíců jsou děti schopné projevit svoji preferenci pro správné (pomáhající) a chybné (škodlivé). Bez ohledu na charakter biologického základu měly děti samozřejmě již v tomto životním období dost příležitostí se identifikovat se svými živiteli a poznat, co znamená přijímat lásku a cítit potřebu ji vrátit.

Asi před rokem mě bývalá analytická pacientka pověděla o své fascinaci filmem „Místo u moře“ (v originále „Manchester by the Sea“) a vyzvala mě k jeho shlédnutí. Když jsem tak později učinil, tak jsem byl opravdu zaujat jeho prostotou a lidskostí. Jednalo se o manžala a otce, který na mejdanu s přáteli ve svém domě v opilosti nedal ke krbu krycí síť proti jiskrám a odešel pro města pro další alkohol. Mezitím vznikl požár domu, při kterém se zachránila pouze manželka, jejich tři děti však uhořely. Moje pacientka byla nejvíce zaujata tím, že došlo k jakémusi uzdravení z deprese a sebepoškozování mobilizací vlastních sil, což odpovídalo jejímu vlastnímu současnému stavu. Později jsme si všimli vlivu benevolentního a podpůrného okolí na jeho úzdravu, policie ho neobvinila, bývalá manželka žijící v jiném vztahu, v němž se stala opět matkou, mu odpouští a jeho péče o osiřelého synovce se stala výzvou i měřítkem jeho nemoci i úzdravy. Carveth (2018) zdůrazňuje krutost superega a pokusy svědomí mu čelit, v tomto případě nakonec úspěšně. Myslím, že Carveth obhajuje svoji tezi o tom, že si do našeho uvažování svědomí jako pátého prvku v druhé topografii (id, ego, superego, přidává ego-ideál a svědomí) a pro mě to znamená i výzvu znovu přemýšlet o významu autentické, netotalitní, generativní skupiny psychoterapeutů-spolku, ve které naše pozitivní identifikace s jejími funkcemi budou prospěšné i našim pacientům.

Ztotožněním svědomí se superegem Freud vytvořil sociální výtvor, ztělesnění vnějších norem, spíše než morální sílu schopnou se s nimi konfrontovat. Jak ale lze účinně kritizovat totalitní jevy ve spolku, když nemáme k dispozici srovnávací obraz jiného spolku podobné hladiny morálnosti. Navíc sociální kvalita spolku dlouhodobě dobře koresponduje se stavem “celé“ společnosti, která nám až příliš často signalizuje, že dohodnutá pravidla lze obcházet, nefunkční struktury jsou tolerovány a funkční řád není důležitý. Z čeho ale pramení ten strach za mlčením? Jakým způsobem a co lze účinně konfrontovat a z jaké pozice? Co s tím, když se členové spolku adoptovali názor, že již není neobvyklé, že se obcházejí dohodnutá pravidla, že se zcizují věci bez respektování víceméně přirozeného řádu? Tímto se, podle mého názoru, dostáváme do rozporu se svými odbornými názory a jejich veřejným sdílením a nevyhnutelně to překrucuje naši terapeutickou praxi!

Z popisovaného stavu a zodpovědnosti za něj se nijak nevylučuji, jsem jeho součástí a aktivním účastníkem, přestože se občas snažím proti nedodržování pravidel protestovat. Jsem si vědom i toho, že vše, co jsem dnes sdělil, může existovat pouze v mé mysli a nemusí mít žádný vztah k nezávisle existující realitě.

Nezapomínám ani na možnost, že tyto dvě závěrečné věty mohou být projevem existence mého obranného systému proti totalitě ve spolku, aby s tím stromem, na který jsem dobrovolně vylezl, nebylo třeseno až tak, že z něj spadnu dříve, než bych si přál.

I nyní to nebezpečí dopadu totality na sebe cítím, smutek z toho plynoucí a současně i mechanismy, kterými bych tomu chtěl předejít, i jak bych se nejspíše na zevní totalitu znovu adaptoval.

 

Literatura:

Brenman Pick, I. Authenticity in the Psychoanalytic Encounter, The Work of Irma Brenman Pick. Routledge, London and New York 2018.

Carveth, D. L. Psychoanalytic Thinking. A Dialectical Critique of Contemporary Theory and Practice. Routledge, London and New York 2018.

Chasseguet-Smirgel, J.The Ego Ideal. Free Association Books, London 1985.

Gabbard, G.O. (1995). The Early History Of Boundary Violations In Psychoanalysis. J. Amer. Psychoanal. Assn., 43:1115-1136

Giorgi(ová), L. (2016). Krize autority v moderních společnostech z hlediska psychoanalýzy. Rev. psychoanal. psychoter.,18:26-36.

Kernberg, O. F. Ideology, Conflict, and Leadership in Groups and Organizations. Yale University Press, New Haven and London 1998.

Kernberg, O. F. (2018). Otto Kernberg on „Institutional Problems of Psychoanalytic Education. An Interview with O.K. PEP/UCL Top Authors Project, 1 (1):24.

Klicperová, M. (1997). Občanské ctnosti a transformace společnosti. Československá psychologie, 41, 2, 97-10.

Klimpl, P. (2016). Je teorie totalitního objektu stále užitečná? Rev. psychoter.psychoanal., 18:72-87.

Meyer, L. (2016). Totalitní mysl. Rev. psychoanal. psychoter., 18:46-54.

Mikota, V. The Secret Everybody Speaks About. Paper presented at the EPF Congress, Prague 2002.

Mikota, V. (005). Může přejít organizovaná skupina z podzemí do oficiality bez následků? Referát pro 12. psychopanalyticko-psychoterapeutické symposium, Opočno 2005.

Mikota, V. Enactment of a lost group memory. Praha, 2008.

Mikota, V. (2005). Může přejít organizovaná skupina z podzemí do oficiality bez následků? Referát, 12. psychoanal. psychoter. sympozium, Opočno 2005.

Segal, H. (2006). Reflections on Truth, Tradition, and the Psychoanalytic Tradition of Truth. Amer. Imago, 63(3):283-292.

Segal, H. (2006). SEPTEMBER 111. Psychoanal. Psychother., 20(2):115-121.

Spillius, E. B. et al. The New Dictionary of Kleinian Thought. Routledge, London and New York 2011.

Šebek, M. (1996). The Fate of the Totalitarian Object. Int. Forum Psychoanal., 5(4):289-294.

Šebek, M. (1999). Posttotalitní identita-staré vnitřní objekty v nové sociální situaci. Rev. psychoanal. psychoter., 1(1):7-11.

Šebek, M. (2016). Totalitní světy. Rev. psychoanal. psychoter., 18(2):55-71.