Oralita ve skupině

Opočno Sympozium 2021

Martin Cipro

 

Vážení a milí kolegové, dovolte mi, abych se s vámi podělil o několik mých postřehů, jak téma orality prostupuje prací v psychoanalytické skupinové psychoterapii. Jedná se především o dlouhodobé uzavřené skupiny jak pacientské, tak i výcvikové. Začal bych jednoduchou metaforou...

Vážení a milí kolegové, dovolte mi, abych se s vámi podělil o několik mých postřehů, jak téma orality prostupuje prací v psychoanalytické skupinové psychoterapii. Jedná se především o dlouhodobé uzavřené skupiny jak pacientské, tak i výcvikové. Začal bych jednoduchou metaforou:

Skupina je matka. A dobrá matka by měla být „goodenough“. Zprvu by měla své členy orálně nasytit a až později je frustrovat.

Každá nová terapeutická skupina se rodí do orality. Členové skupiny na počátku očekávají od terapeuta sycení jejich potřeb, aniž by si o ně museli sami říkat. Terapeut má totiž empaticky poznat z neverbálních reakcí členů skupiny, jak uspokojit jejich nevědomé orální potřeby. Členové skupiny přitom do terapeuta projikují svá nevědomá mateřská očekávání. Terapeut musí být vždy k dispozici, musí umět správně skupinu nakrmit, hýčkat, konejšit, a to všechno v klidu, pohodě a správnou měrou. Krmení nesmí být ani málo, ani příliš, terapeutův holding nesmí být ani příliš pevný a svazující, ani nejistý. Terapeut na počátku vývoje skupiny zajišťuje bezpečí a bezpodmínečné přijetí každému členovi skupiny podle jeho specifických neverbalizovaných požadavků. Skupina tedy v úvodních fázích vývoje potřebuje ustanovit pocit bazálního bezpečí, aby později mohla lépe snášet následující frustrace a úzkosti.

Jak tedy může být skupina goodenough? Donald Winnicott definuje dostatečně dobrou matku takto: Matka by měla být vyladěna na potřeby svého dítěte, měla by mít dostatečnou empatii a současně by měla dítě i frustrovat tolik, aby to podněcovalo další adaptaci, ale aby nepůsobila traumaticky.

Ve fázi zrození skupiny je to především skupinový terapeut, který musí zajistit kvalitní empatické prostředí a naučit skupinu, aby si postupně sama vytvářela dostatečně pevný „holding“ nezávislý na aktivitě skupinového terapeuta. Typickým příkladem je mlčení terapeuta v úvodní fázi skupiny. Extrémní pozice jsou vždy problematické.

Na jedné straně se terapeut může rigidně držet technického přístupu, kdy mlčí, nechává skupinu v nejistotě, nepřebírá žádnou odpovědnost za skupinové dění, případné otázky vrací protiotázkou, dává najevo, že nebude vedoucím této skupiny a nebude vytvářet závislost na své autoritě. Takto popisuje stádium vývoje skupiny Wilfred Bion (dependensy group), kdy všichni členové skupiny mlčí, pozorují terapeuta a čekají, co od něho dostanou, čím je terapeut nakrmí… Pokud terapeut dál mlčí, začne skupina mluvit třeba o tom, proč jsou tady, co očekávají, co potřebují. Skupinový terapeut by neměl tuto závislost skupiny na jeho osobě nikterak podporovat. Neměl by se nechat manipulovat do pozice moudré autority, velkého silného poloboha, který zná každé řešení. Technicky vzato je tento přístup správný a žádoucí, ale skupinový terapeut by měl brát v úvahu míru frustrování a uvádění v chaos, aby nepřekročil určitý práh snesitelné úzkosti, který má každá skupina jinde. Tento děsivý stav neintegrace skupinového matrix můžeme chápat podobně, jak uvádí Winnicott při nejrannějším stavu dětské psychiky: v práci z roku 1960 (The Theory of the Perent–Infant Relationship) píše: „Holding bere v úvahu citlivost dětské kůže na dotyk, teplotu, vizuální a zvukovou vnímavost. Zahrnuje celou rutinu denní i noční práce, jež u žádného ze dvou dětí není stejná, protože daný způsob holdingu patří každému konkrétnímu dítěti. Neexistují přeci dvě stejné děti. Holding zahrnuje zvláštní tělesné držení dítěte, které je jednou z forem lásky. Je to zřejmě jediný způsob, jak může matka tak malému dítěti svou lásku projevit. Někteří lidé mohou držet dítě, jiní nikoliv. Ti druzí v něm okamžitě vzbudí pocity nejistoty a úzkostný křik.“

Na druhé straně by neměl skupinový terapeut skupinu příliš orálně sytit tím, že bude skupinu zahlcovat svými slovy, kdy terapeut například klade příliš otázek, aktivně vyzývá členy skupiny k aktivitě nebo je dokonce vyvolává jako ve škole. Toto je velmi neanalytické… Wilfred Bion krásně popisuje, jak je obtížné zvládnout protipřenos skupinového terapeuta, který má pocit, že skupině nic nedává a že by měl něco dát a skupinu nakrmit. Někdy doslova… Dovolte mi zde malou osobní vzpomínku na moji první výcvikovou skupinu, kdy jsem byl v roli výcvikového lektora a tehdy bylo zvykem, že výcvikoví lektoři připravovali členům své skupiny snídaně po celý týden výcvikového soustředění. Znamenalo to ráno si přivstat a nakoupit potraviny v opočenské samoobsluze, kde výběr byl nevalný… Můj tehdy nezvládnutý protipřenos v rovině orality jsem řešil tak, že jsem vždy před začátkem výcvikového týdne nakupoval kvalitní potraviny předem v Praze, (samozřejmě vše v bio-kvalitě) a mnou připravované snídaně pro skupinu byly takřka opulentní hostiny s nekonečným výběrem dobrot. Aspoň trochu jsem měl pocit, že skupině něco dávám… Toto je druhý extrém, kdy skupinový terapeut orálně přesycuje skupinu svou péčí, laskavostí, vstřícností, přijetím a empatií. Skupinový terapeut takto nevědomě ponechává členy skupiny v pozici pasivního přijímání a zabraňuje skupině ve vývoji směrem k aktivnímu braní.

Toto jsou také dvě typické orální vývojové subfáze při zrodu skupiny: pasivní přijímání, kdy jedinec čeká, co mu kdo dá a kdo se o něho postará, a pokud takový pečující objekt není, propadá se skupina do stavu anihilační úzkosti a strachu ze ztráty objektu. Jako vývojově zralejší stupeň lze považovat pozici aktivního braní, při které si jedinec věří a bere si vše, co je k dispozici, někdy až bez hranic. Vidíme často souvislost s fixací na potřebu pasivního přijímání s ranou deprivací členů skupiny, pro které je obtížné a déle trvá, než se ve vývoji skupiny posunou na úroveň aktivního braní s respektem k hranicím ostatních členů skupiny. Můžeme toto ilustrovat krátkou poznámkou, která je napsaná na dveřích terapeutické místnosti na Psychoanalytické klinice v Opočně: „Vezmi si, co chceš a zaplať za to.“

Je to téma k věčné diskusi: Kde je ta správná míra na škále péče versus frustrace? Jsem přesvědčený, že skupinu je třeba nejprve nasytit a teprve pak je možné frustrovat. Nikoli naopak. Skupinový terapeut zde jde příkladem, jak chápat nevyřčené potřeby jednotlivých členů a jak na ně empaticky reagovat. Členové skupiny jsou velmi citliví na jednání terapeuta a postupně imitují jeho přístup, identifikují se s jeho stylem porozumění dynamice skupiny i jednotlivým členům. Tímto si skupina sama začíná vytvářet bezpečný prostor – svou jedinečnou a bezpečnou skupinovou matrix.

Pro potřeby orálního nasycení je pro skupinu nezbytně nutné právě ustanovení dostatečně dobré skupinové matrix. Foulkesův pojem „skupinová matrix“ geniálně vyjadřuje to, bez čeho by skupina vůbec nemohla existovat. Významů pojmu „matrix“ je celá řada, nicméně v nich můžeme vysledovat společný jednotící motiv. Co je tedy matrix:

  • základní cytoplazmatická hmota buňky obklopující buněčné organelya částice, obsahující rozpustnou kyselinu ribonukleovou a enzymy,
  • mezibuněčná hmota obklopující tkáňové buňky
  • něco, z čehož se vyvíjí, pochází či utváří něco jiného
  • děloha
  • zárodečný epitel
  • forma, tvořítko, zápustka, razidlo, lisovnice
  • hmota či materiál, do něhož je něco zapuštěno, zanořeno, zalito, zasazeno ap.
  • matečná, živná půda, půdotvorný substrát, základní hmota
  • osnova, půdorys, základ, kostra.

Hledáme-li společný význam pojmu matrix pro skupinu v orálním stádiu vývoje, pak skupinová matrix je něco, co obklopuje (bezpečí), něco, z čeho se něco vyvíjí (vztahy ve skupině), něco, z čeho se něco rodí (řešení problémů), něco, z čeho se něco formuje (tvořivost), něco, co má své jasné ohraničení (hranice skupiny).

Úkolem pro skupinového terapeuta je tedy péče o vznik, růst a udržování „goodenough“ matrix tak, aby si ji skupina mohla sama vytvořit. Skupina takto postupně přeměňuje své potřeby v přání, kdy přání nemusí být splněno, ale může být dobrou skupinou (matkou) rozpoznáno a skupina se postupně mění z potřeby uspokojujícího objektu v přání splňující objekt. Jak píše Donald Winnicott: „Matka čeká, až bude objevena, a k tomu, aby tuto svou roli sehrála a byla vždy znovu stvořena svým dalším dítětem, nepotřebuje rozumově chápat, že musí být dětmi stvořena:“

Skupinový terapeut ale mnohdy chce mít úspěšnou skupinu, především pokud jde o dlouhodobou uzavřenou skupinu. Pak se z ní může snadno stát jakási orálně výkonová skupina. Skupinový terapeut může ovlivnit výkonové nastavení rodící se skupiny již při jejím zrodu, v podstatě již v době, kdy svou skupinu sestavuje a posuzuje parametry členů přijímaných do nové skupiny. Očekávání úspěchu svazuje stejně jako strach z neúspěchu. Většina skupinových terapeutů se na svou novou skupinu těší, že bude skvěle fungovat a uspokojí také jeho orální potřeby, kdy terapeut až žasne nad tím, jak skvěle skupina samostatně funguje a cítí se velmi emočně nasycen… Na počátku ale snad každý skupinový terapeut (možná bychom měli spíše říkat: konduktor, ale toto slovo máme spíše spojené s průvodčím ve vlaku a ve skupinové terapii se příliš neujalo) si přeje mít orálně kvalitní skupinu: optimistickou, aktivní, plnou důvěry v terapeutický proces, plnou obdivu k terapeutovi, k metodě, k ostatním členům skupiny. Čím více takových přání máme, tím více jsme zklamáváni, kdy skupina přináší v úvodních fázích také velmi negativní projevy, jako jsou pesimismus, pasivita, bazální nedůvěra a závist. Terapeutovi nezbývá nic jiného, než přijmout i tyto negativní projevy skupiny a chápat obavy členů skupiny, zda se jim podaří vytvořit dostatečně dobrou skupinu.

Na vznikající úzkosti reagují členové skupiny různými formami orálního agování nebo různými formami regresivního jednání. Pojďme se na některé z nich blíže podívat:

Jaké jsou tedy typické reakce skupiny na orální frustraci: (uvádím 8 příkladů):

  1. Přechodné objekty ve výcvikové skupině. Je zajímavé sledovat, kolik různých forem přechodných objektů se vyskytuje v rané fázi vývoje skupiny. Členové si z domova přivážejí například své osobní polštářky, které si s sebou berou na skupinové sezení s racionalizací, že je od sezení bolí záda, ale v průběhu skupinového sezení vykazují zvýšenou míru mazlení se s polštářkem. Toto lze snadno interpretovat z hlediska orálních potřeb jako obranu proti separační úzkosti. Jeden kolega si dokonce brával na skupinová sezení svého plyšového medvídka a obracel toto jednání ve vtip, že se identifikuje s postavou „Radara“ O’Reiliho z amerického seriálu MASH. V dalším vývoji skupiny a přechodem do vyšších stádií postupně soft hračky mizí a nahrazují je zralejší přechodné objekty – vlastní hrnečky na čaj či kávu přivezené z domova. Podobně je to s lahvičkami. Prakticky po celou dobu výcvikové skupiny zůstávají na stole ve skupinové místnosti různé PET lahve a lahvičky se sladkou limonádou či s vodou. Terapeut se často nemůže ubránit dojmu, že se nachází v jakémsi kojeneckém ústavu, kdy při každé drobné frustraci lze pozorovat, jak se člen skupiny pořádně napije… Novým fenoménem jsou mobilní telefony, které postupně osídlily skupinová sezení pod záminkou, že kvůli dětem musí být matky stále „na mobilu“. Jde spíše o potřebu být napojen na domov a snížit tím míru úzkosti.
  2. Jídlo na skupině – proti úzkosti v orální fázi vývoje skupiny často její členové využívají potraviny, které mají porůznu ukryté po kapsách či ve stolku v terapeutické místnosti a snaží se během skupinového sezení skrytě zajídat své rozlady z pocitu neporozumění či nepřijetí od skupiny či terapeuta. Typické jsou sladkosti (čokolády, sušenky, bonbony, žvýkačky), případně banán, který zde nemá význam falický, ale orální (potřeba nasytit se). Někteří členové skupiny občas konzumují psychofarmaka přímo během skupinového sezení (např. utajeně spolknutý Lexaurin či Neurol). V psychoanalytické skupinové psychoterapii doporučujeme členům skupiny jídlo během sese nekonzumovat, ale spíše se snažit orální frustraci vydržet a mluvit o svých pocitech, přáních či fantaziích. Orální agování členů skupiny pak lze interpretovat většinou jako potřebu mateřského sycení, navození pocitu bezpečí a uspokojení. Nedoporučení konzumace jídla během sese chápeme jako určité nepsané pravidlo, podobně jako nedoporučujeme konzumaci drog. Cukr je sladký, antidepresivní, návykový a splňuje zde funkci introjektu mateřské lásky.
  3. Pití na skupině - někteří terapeuti zakazují členům skupiny cokoli pít během skupinového sezení, aby větší frustrace vedla ke zvýšení dynamiky emocí, jiní naopak nechávají volnost, kdy členové při každé nejistotě sahají po lahvi s vodou, případně si členové skupiny dopřávají kávu, čaj a další nealkoholické nápoje. Zvýšenou potřebu pití ve skupině také lze interpretovat jako reakci na úzkost a potřebu „sáhnout po prsu“ a získat uspokojení, uklidnění a pocit bezpečí. Nicméně potřeba napít se vody během 90 minutové sese, zvláště v teplém počasí, nemusí znamenat nic víc, než že má klient normální žízeň. (I doutník ve snu někdy může být pouze doutníkem…) V terapeutických skupinách se většinou toleruje pití vody a ve výcvikových skupinách, které trvají třeba celý den tj. 4 – 5 sezení za sebou s přestávkou na oběd, se toleruje i káva nebo čaj. Alkohol frekventanti výcvikové skupiny pijí většinou až po celodenním programu spíše s cílem uvolnění napětí nebo pro sedativní účinky, ale někdy členové skupiny popisují i potřebu „antidepresivního efektu“ např. po emočně těžké skupinové sesi. Přímo na skupinovém sezení se konzumace alkoholu nedoporučuje. Orální potřeby často uspokojuje i terapeut, např. masivním popíjením kávy, které si lze racionalizovat jako potřebu zvýšení bdělosti a pozornosti k terapeutickému procesu. Lze ale snadno vypozorovat, že i pití kávy snižuje terapeutovu úzkost např. při konfrontaci s emočně obtížnou přenosovou situací. Např. při tvrdé kritice terapeuta za jeho empatické selhání je dobré se nejprve napít kávy a pak teprve reagovat. Sáním nápoje získává terapeut nejen pár vteřin na rozmyšlenou, ale také určité uklidnění při symbolickém splynutí s dobrým objektem.
  4. Kouření kolem skupiny – kuřáci to na skupině nemají snadné. Doporučujeme během sezení nekouřit, ale u členů skupiny závislých na nikotinu (údajně jedna z nejtěžších závislostí) vyvolává abstinence silnou frustraci s projevy neklidu, nesoustředění až zvýšené agrese ve skupině. Bezprostředně po skupinovém sezení nebo těsně před ním se scházení kuřáci před budovou, kde vytváří silnou podskupinu, kterou spojuje společná touha nasávat blahodárný kouř z pomyslného prsu – cigarety či jiného podobného média. Tato orální fixace posiluje paraskupinovou kohezi kuřáků, kteří se propojují vdechováním společného kouře a snižují takto svou úzkost či napětí z terapie. Koneckonců kuřáci se snadno mezi sebou seznamují již v pubertálním věku - mají totiž po ruce ihned společné téma: „Chceš cígo?“, „Připal mi.“ Apod. Vede to zřejmě k pocitu sounáležitosti a přijetí do kuřácké subkultury. Je zajímavé sledovat, že se někdy do paraskupiny aktivních kuřáků začleňují i nekuřáci, aby jim neuteklo něco důležitého z této svým způsobem rebelující partičky. Účastníci takové kuřácké podskupiny zde nasávají kromě kouře také informace.
  5. Mluvení na skupině – některé skupiny jsou velice upovídané, takřka se perou o slovo, vše „orálně“ semelou, ale výsledek bývá v takových případech spíše jalový, hovory jdou často po povrchu, jde spíše o obranný mechanismus, kdy intenzivním mluvením členové odklánějí pozornost od obtížných témat z jejich života a vztahů. Skupina často podlehne iluzi „orálního“ nasycení, kdy členové mají pocit vysoké míry efektivity skupinové sese, protože toho tolik namluvili…
  6. Zvracení na skupině – je spíše méně častý orální fenomén, při kterém jedinec somatizuje určité nestravitelné skupinové téma. Skupina svému členovi například nabízí různá řešení jeho složité životní situace, ale dotyčný člen vše odmítá, neguje, pro vše má pseudoargumenty „ano, ale…“, až se mu po chvíli ze všeho toho pečujícího tlaku zvedne žaludek a odbíhá ze skupiny zvracet na toaletu. Pak následuje proces racionalizace, že včera něco špatného snědl či že to včera v hospodě přehnal s mícháním alkoholu… Samozřejmě ne vše musí být nutně psychogenní reakce na skupinové dění, je třeba vzít v úvahu skutečné somatické příčiny zvracení. Ačkoli spouštěč takové reakce nebývá často náhodný. Orální význam lze vidět v potřebě ze sebe dostat cosi zlého, co do jedince vkládá zlá matka či zlý prs – tedy skupina. Jedinec tímto ukazuje skupině, jak nekvalitní péči mu poskytuje a že se skupina velmi mýlí, když si myslí, že nabízí svému členovi to nejlepší „jídlo“ (rozumějme pochopení, empatii, lásku, přijetí), a přitom jsou to jen odporné zvratky… Zde se také nabízí interpretace anální, coby projev silného odporu vůči autoritě. Proto je třeba pečlivě prozkoumat skupinové vztahové souvislosti s tímto symptomem.
  7. Prenatální poloha v sedě v křesle – asi také může patřit mezi orální aktivity. Člen skupiny se spontánně schoulí do klubíčka v křesle, nohy položí na sedák, rukami si obejme kolena a skloní hlavu. Je bez očního kontaktu a cosi prožívá. Můžeme toto jednání interpretovat jako regresivní potřebu vrátit se zpět do bezpečí dělohy a odpojit se od skupiny, která nenabízí více bezpečného holdingu. Je v tom i cosi orálně agresivního, devalvačního vůči skupinové matrix.
  8. Polibek na přivítanou a na rozloučenou – patří k jistým skupinovým orálním rituálům, kdy si členové skupiny projevují vzájemnou náklonnost, blízkost a lásku ve smyslu „filia“. Jde o ujištění jakési sourozenecké formy lásky, která často přetrvává i dlouho po ukončení skupinového procesu. Dotek v intimní orální zóně patří mezi bazální potřeby dítěte pro vznik a udržení bezpečného a důvěrného vztahu. Formy polibků jsou na skupině různé, pravidla nejsou stanovena, ale většinou jde o dva letmé polibky na tváře při současném podávání ruky. Někteří členové mají zvýšenou potřebu přimknutí, líbají divoce ústa na ústa včetně objetí a pohlazení. Jistě je to projev jejich temperamentu a emocionality, ale také to cosi vypovídá o jejich nedosycených potřebách tělesného kontaktu z raného věku. Emočně odtažitější členové skupiny pak toto vřelé chování vnímají jako útok, orální agresi a porušení hranic intimní zóny. Je dobré se ve skupině i těmito orálními praktikami zabývat a využít je k lepšímu pochopení jednotlivých členů skupiny.

Výčet orálního agování ve skupině by jistě mohl dále pokračovat, ale výše uvedené formy jednání patří mezi ty nejčastější. Méně často se pak objevují ve skupině projevy orální agrese, jako jsou kousání nehtů, ocucávání prstů, skřípání zuby nebo křik.

Orální agování mimo skupinové sezení je naopak velmi frekventované, především při výcvikových soustředěních zde v Opočně.

Na závěr bych chtěl zdůraznit tři výrazné orální mateřské objekty, které se často objevují v tématech a ve fantaziích členů skupin:

Jsou to: hospoda, lednička a firma.

Dobrá hospoda je nejlepší matka. Má jídlo a pití podle chuti, personál vše přinese hostům až pod nos, muži jsou v hospodě hrdinové, kteří získávají obdiv kolem stolu svými hrdinskými příběhy a svým ostrovtipem. Mužům poskytuje obdiv i vnadná servírka, ženám pak urostlý sympatický číšník. Hospoda všechno orální má a všechno dá. Alkohol tyto orální slasti podpoří ve smyslu vysoké míry optimismu a sebedůvěry (svět mi patří, všechno je tady pro mne a kvůli mně, všichni jsou báječní, za všechny cokoli zaplatím a užívám si nekonečný obdiv). Oralita je ve vrcholné fázi…

Naproti tomu přílišná askeze, abstinence a odpor jedince k hospodám svědčí spíše pro odmítání matky, která nemá co nabídnout, nebo nabízí nestravitelné a toxické orální saturace. Toto vede k popírání slasti a neschopnost uvolnění v mateřském náručí.

Druhý výrazný mateřský symbol je plná lednička. Je doma, je po ruce, čeká na mne a někdo ji naplnil dobrotami až po okraj. Kdykoli je jedinci smutno, padá na něho splín či dokonce deprese, stačí si otevřít lednici a vybírat z nepřeberného množství orálních slastí. Některé rodiny mají dokonce dvě lednice a ještě mrazicí box – vše úplně plné jídla a pití.

Oproti tomu význam prázdné ledničky často napovídá, že rodina pacienta není příliš fixována orálně, ale více prožívá vztahy, než aby pocity vnitřní prázdnoty zaplňovala jídlem. Historicky to může souviset i s nedostatkem jídla v éře socialismu, kdy v neděli večer již většina ledniček zela prázdnotou, jak si na tyto traumatické zážitky vzpomínají někteří členové skupin. Dnes je naopak konzumní společnost zvyklá, že lednice stále má co nabídnout. Jak jsem zaregistroval i při výcvikových skupinách v Opočně, kde kolegové-frekventanti výcviku mají k dispozici společnou lednici, která pravidelně pro svou přeplněnost nejde ani zavřít a po skončení výcvikového týdne v lednici zůstává mnoho potravin na vyhození… Předpokládám, že si kolegové nedělají anální zásoby, ale spíše si zajišťují pocit orálního bezpečí a uspokojení.

Třetím mateřským objektem může být firma. Korporátní prostředí využívá oralitu k navázání silného emočního pouta zaměstnanců k organizační kultuře a vyvolává silný pocit loajality k dobře pečující firmě. Ne náhodou se používá pojem „mateřská“ firma, případně její „dceřiné“ pobočky, které se musí chovat stejně pečujícím způsobem, aby firmy udržovaly orální fixaci a závislost zaměstnanců na pečujícím prostředí. Firemní prostředí má být dokonce příjemnější než je domácí prostředí zaměstnanců. V práci se mají cítit lépe, než doma. Skvělá káva a voda zdarma je samozřejmostí, kvalitní jídlo za minimální cenu také. Také firemní budovy se dnes staví tak, aby podporovaly u zaměstnanců pocit bezpečí, objetí, příjemné atmosféry a laskavého přístupu pečujícího personálu. Oralita ve firmě běží také skrze masivní vzájemné pomlouvání jeden druhého, které kolísá mezi obdivem a závistí vůči kolegům. Firma, značka, logo vytvářejí silné orální uspokojení, že každý zaměstnanec patří k firmě a pociťuje silnou sounáležitost. Matka-firma samozřejmě za tuto péči očekává maximální pracovní nasazení, a kdo nemá výsledky, toho matka-firma brzy uvolní ze zaměstnání. Krásná ukázka štěpení na dobrý a zlý prs.

Na druhé straně často na skupině zaznívá pohrdání korporátním prostředím, které vysává a zotročuje své zaměstnance. Nejzranitelnějšími oběťmi korporátních firem jsou mladí zaměstnanci s malými dětmi a vysokou hypotékou. Ti jsou zotročeni nejsnadněji a musí být dlouhodobě přisáti k firemnímu prsu. Obranou proti strachu z pohlcení firmou bývá devalvace korporátního prostředí, odpor k vydělávání peněz a současně závist, že si jiní ve firmě vydělají tak velké peníze za tak málo práce… Peníze zde opět symbolizují spíše oralitu ve smyslu sebezhodnocení, sebevyplnění či naplnění vnitřní sebeúcty.

Oralita ve skupině se především váže na specifické potřeby preoidipských pacientů či klientů. Tito členové s ranými poruchami osobnosti vykazují vysoké nároky na orální uspokojení ve skupině, především v rovině emoční. Často žádají skupinu o pomoc a současně ji odmítají, nenávidí skupinu pro to, jak moc jsou na ni citově závislí a současně demonstrují svou svobodu a nezávislost. Přitom se však děsí toho, že by měli někomu ve skupině důvěřovat. Mají hrůzu ze své regrese. Ve skupině otevřeně říkají vše, co si myslí, jsou konfrontační, adresně kritičtí a verbálně agresivní. Jejich nálady a vztahy k ostatním členům skupiny často kolísají mezi přívětivostí a opovržením. Tím uvádějí ostatní členy skupiny v chaos a vzbuzují v nich silnou úzkost.

Jak píše Earl Hoppper (2001), tito prestrukturální členové skupiny mnohem ve větší míře potřebují ve skupině cítit pevný holding a kvalitní schopnost skupiny kontejnovat jejich agresi a nepříjemné emoce. V takové dostatečně dobré mateřské skupině mohou tito orálně nároční členové absolvovat proces separace a individuace ve vztahu k negativním archaickým mateřským objektům. Skupina poskytuje bezpečný prostor pro testování vztahů, konfliktů, hranic self prostoru, testování důvěry, přijímání a poskytování pomoci, postupné zmírňování závisti a vzteku. Skupina nabízí zvláštní mix podpory a konfrontace. Orální potřeby však skupina nikdy neuspokojuje v plné míře. Je zde 8 – 10 sourozenců, kteří také mají své orální potřeby a očekávání. Každý člen skupiny se však nachází v jiném vývojovém stavu z hlediska interakce mezi kontejnerem a kontejnovaným obsahem. Jak popsal Wilfred Bion, symbiotické vztahy ve skupině připomínají zdravý vztah mezi matkou a kojencem. Právě u fragilních osobností trvá proces odstavení delší dobu, kdy ostatní členové jsou již ve vyšší vývojové fázi a jsou schopni těžit ze skupiny takové vztahy, které podporují jejich růst a partnerství.

Závěrečná otázka by tedy mohla znít: Co je cílem orality ve skupině?

Odpověď bych formuloval asi takto:

Ve skupině se vždy objeví konflikt mezi potřebou attachementu k dobrému objektu a současně potřeba tento objekt destruovat, separovat se od něho a vybudovat si vlastní identitu. Cílem dostatečně dobré skupiny je tedy především vytvořit v mysli pacientů pevnou vazbu na dostatečně dobrý mateřský introjekt, ke kterému se lze vztahovat i dávno po úspěšném separačním procesu. Členové skupiny by si měli odnést internalizaci stálé, trvalé a pozitivně obsazené představy matky – skupiny.

Děkuji za pozornost.