Marie Kopřivová, Ivana Růžičková

Shrnutí Metoda Infant Observation, tedy pozorování dětí od narození po dobu dvou let, je praktikována v četných zahraničních institutech jako součást výcviku psychoanalytických terapeutů. V Čechách byl uskutečněn pilotní projekt v rámci dětské sekce ČSPAP. Autorky v článku popisují některé klinické poznatky z průběhu Infant Observation (IO) a zabývají se souvisejícími úvahami při skupinové práci pozorovatelů.

Shrnutí

Metoda Infant Observation, tedy pozorování dětí od narození po dobu dvou let, je praktikována v četných zahraničních institutech jako součást výcviku psychoanalytických terapeutů. V Čechách byl uskutečněn pilotní projekt v rámci dětské sekce ČSPAP. Autorky v článku popisují některé klinické poznatky z průběhu Infant Observation (IO) a zabývají se souvisejícími úvahami při skupinové práci pozorovatelů. Reflektují klíčovou roli raného věku pro psychický vývoj dítěte a upozorňují na možné důsledky při deficitu péče. V článku je též zdůrazněn význam IO pro profesní výcvik a zmíněna velká škála přínosu pro klinickou práci.

Klíčová slova: Infant Observation, rané vztahy matka – dítě, krmení, sourozenecké vztahy, úspěšný vývoj, význam supervize a intervize

Summary

Method Infant Observation (IO) – i.e. observation of babies from their birth for two years – is practised in numerous foreign institutes as part of the training of psychoanalytic therapists. A pilot project was carried out in the Czech Republic within the children's section of ČSPAP (Czech Society of Psychoanalytic Psychotherapy). In the article, the authors describe some clinical findings from the course of IO and deal with related considerations in the group work of observers. They reflect the key role of early age for the child's mental development and point out the possible consequences in case of a care deficit. The article also emphasizes the importance of IO for professional training and mentions a wide range of benefits for clinical work.

Key words: Infant Observation, early mother – child relationships, feeding, sibling relationships, successful development, the importance of supervision and intervision

Úvod a stručná historie

Tímto článkem zamýšlíme představit zajímavou metodu, která nám přímo umožňuje sledovat raný vývoj dítěte od prvního dne po narození. Tato disciplína nese název Infant Observation a spočívá v systematickém sledování novorozence, resp. malého dítěte, po dobu dvou let. Tento odborný termín je do češtiny zpravidla překládán jako „Pozorování nemluvňat a malých dětí“. V článku budeme používat termín Infant Observation (dále jen IO), neboť se nám zdá jednodušší, výstižnější a je celosvětově v odborné literatuře běžně používaný.

První základy položila v roce 1948 Esther Bicková, když v rámci tavistockého kurzu v dětské psychoterapii sledovala novorozence a malé děti v preverbální fázi. Tohoto projektu se s ní účastnil také John Bowlby.

V roce 1962 probíhalo v Anna Freud Centru „mother – baby observation“, ale Anna Freudová se studenty sledovala novorozence a malé děti už v době druhé světové války.

Později také probíhaly studie sledování novorozenců ve speciálních podmínkách, např. v nemocnici, či pěstounské péči (Cohen, 2003).

Agátha Grettonová (2006) prováděla dvouleté sledování dítěte, u něhož bylo očekáváno riziko autistického vývoje, vyplývající z matčiných problémů vztahovat se intimně k dítěti.

Podle dalších autorů (Clarke a Hogget 2009) je důležité, že IO rozšiřuje kapacitu prožitků a vnímání terapeuta. Tento fenomén se pak uplatňuje i v psychoanalýze dospělých, zejména při současném důrazu na protipřenos. Je také zřejmé, že tyto procesy přispívají ke zkoumání emočních stavů, které „leží pod povrchem každodenního života“.

Další funkci IO zdůrazňuje Michael Rustin (2012), který podtrhuje IO jako metodu výzkumu.

Sternovy (2000) a jiné výzkumy potvrdily, že při IO nejde o to, co novorozenci a děti dělají, ale co cítí a myslí.

Dnešní rozvoj neurověd potvrzuje, že myšlenky a pocity mají neurologické a tělesné koreláty. Objevené zrcadlové neurony potvrzují, že už dvacet minut po porodu napodobují novorozenci výrazy matek. Novorozenci preferují a vyhledávají obličeje matek (Garcia a Greenberg, 1984) a aktivně rozeznávají jejich hlasy (DeCasper, Spence, 1986).

IO je dnes součástí výcviku v mnoha odborných psychoanalytických a psychoanalyticko-psychoterapeutických institutech.

Uspořádání a průběh Infant Observation
Předpokládané uspořádání IO probíhá tak, že pozorovatel dochází pravidelně jednou týdně na jednu hodinu do rodiny s novorozencem, případně se s rodinou seznámí ještě před narozením dítěte. Po absolvování hodiny si co nejdříve zapíše, jak hodina probíhala, aby zachytil co nejvíce faktů a pocitů. V pravidelných intervalech se pak schází skupina pozorovatelů – terapeutů ke společné další práci – skupinové a supervizní.

Pozorovatel zásadně do dění v rodině nezasahuje, neposkytuje rady a nedává najevo svoje názory. Je neutrální a prostě „jen přítomen“. Zaujímá nevtíravou, neinterferující pozici soustředěnou na dítě, ale zároveň sleduje i interakce dítěte s matkou, ev. s dalšími členy rodiny. Kromě toho jde také o vnímání a popis vlastních pocitů. Tento proces by se dal přirovnat ke sledování protipřenosů v psychoanalýze. Pozorovatelé primárně pracují s běžnými rodinami, ale samozřejmě se během IO mohou vyskytnout vývojové či jiné problémy. Celý proces probíhá po dobu dvou let.

Úskalím sledování nemluvňat může být to, že při sledování vidíme jen to, co předpokládáme a očekáváme, že uvidíme. Tím se také zabývá skupinová a supervizní práce. Skupinové semináře jsou přínosné i v tom, že se mohou rozvíjet různé hypotézy o tom, co probíhá. To je vynikající trénink pro další klinickou praxi.

Během IO sledujeme dítě ve vztahu s matkou, případně jiné každodenní vztahy. Nemůžeme sledovat vnitřní svět dítěte, ale „plujeme“ ve výměnách citů a interakcí mezi dítětem a okolím.

Pokud se zamyslíme nad rozdíly mezi terapií a IO, pak se dá se zjednodušením říci, že pacient v psychoanalýze přináší problém, který je v popředí terapeutického zájmu.
Do pozorování v rámci IO jsou primárně vybírány běžné rodiny a IO je zkušeností právě žitých životů dětí a rodin, nikoli návratem do minulosti, jako je tomu v psychoanalýze.

Vlastní realizace projektu IO

O projektu jsme v rámci dětské sekce ČSPAP přemýšlely delší čas, měly jsme řadu pochybností a nejistot, ale stále nás přitahovalo přání tento způsob práce zavést i u nás, protože o významnosti IO jsme vůbec nepochybovaly. Zpočátku jsme se pokoušely získat zahraniční lektory, kteří by nám začátek usnadnili svým vedením. Narazily jsme ale na řadu organizačních, osobních, ale nutno podotknout, že především finančních obtíží. Nakonec nám ale odvahu zásadním způsobem dodala Lydie Tischlerová a podpořila nás ve snaze zahájit tento způsob terapeutické práce. Řekla nám něco v tom duchu, že jsme přece profesionálové, zkušenosti máme a pozorování je pro nás denní chléb. A tehdy jsme začaly organizovat.

Vznikla skupina kolegů a kolegyň z Dětské sekce ČSPAP, kteří do tohoto pionýrského projektu s velkou odvahou a nasazením vstoupili. Probíhaly úvodní schůzky a diskuze, ale zásadním úkolem bylo nalézt vhodnou rodinu, respektive rodinu, kde se očekávalo narození dítěte. Nakonec se podařilo šesti kolegyním a kolegům najít „svoje dítě a rodinu“. Proces získání možnosti v rodině realizovat pozorování byl sám o sobě poučný a zajímavý. I o motivaci rodin zapojit se do projektu jsme posléze měli možnost přemýšlet a vyplynuly z toho zajímavé a inspirativní myšlenky. Jak se ukázalo, najít „své dítě“ bylo nejsložitější. Všichni zúčastnění zkusili kontaktovat gynekology, porodníky a pediatry, ale ti nás vesměs zrazovali a považovali projekt za nereálný.

Díky odhodlání kolegů se však několik rodin našlo. Jeden z kolegů rozeslal zprávy o IO na všechny strany, pak se ozvala i Česká televize, kde kolegové vystoupili s informací o IO. Na to některé rodiny reagovaly s tím, že chtějí podpořit výzkum zaměřený na vývoj dítěte. Několik rodin se také přihlásilo přes „známé známých“.

Nakonec se přece jen ustavila naše skupina profesionálů orientovaných na problematiku dětí a v souladu s pravidly zahraničních výcvikových institutů jsme započali s projektem IO. Koordinování a supervizní práce se ujaly autorky článku.

Něco o průběhu

Zde bychom chtěly prezentovat některé úseky klinické práce, jak se objevovaly v průběhu celého procesu IO. Zdůrazňujeme, že jde jen o zlomky z celého pozorování. Snažíme se pro ilustraci upozornit na tři následující oblasti: sledování procesu krmení a problémy zrcadlení, vývoj vztahovosti mezi dítětem a rodiči, oblast sourozeneckých vztahů.

Kazuistické zlomky

Pokusíme se ilustrovat na procesu sledování krmení dítěte, jak velkou škálu podnětů k úvahám a zamyšlení přináší IO samotnému pozorovateli. Sledování krmení může být velmi krásné, ale také hluboce zneklidňující. Při krmení zaznamenáváme význam toho, zda je dítě kojeno nebo krmeno z lahvičky. Sledujeme tělo dítěte, tělo matky, ruce a paže obou, hlas matky, vokální doprovod dítěte, pozornost obou, zrakovou komunikaci a řadu dalších atributů včetně toho, jaká je celková atmosféra prostředí, kde krmení probíhá, klid či rušivé elementy apod. Vše pochopitelně daleko přesahuje pouhé získávání a poskytování potravy. Nabízíme dva příklady.

V našem prvním příkladu se jedná o pozorování naší kolegyně ze skupiny. Novorozená holčička byla sice kojena, ale záhy úzkostně dokrmována z lahvičky hypoalergenním mlékem. Všemu nejspíš předcházela nepříjemná zkušenost matky. Po návratu z porodnice totiž na doporučení pediatričky, která konstatovala u dítěte malý přírůstek na váze, holčičku s matkou vrátila do nemocnice na dalších několik dní. Po druhém návratu domů matka sledovala především přírůstky na váze, stále byla v tenzi a proces krmení byl pro ni neuspokojivý, pozorovatelka postrádala při kojení projevy radosti. Matka si sice pozvala poradkyni na kojení, která se ji snažila uklidnit a dávala rady, které by do procesu krmení přinesly pohodu a klid, ale tyto podněty zjevně nebyla matka schopna přijmout a držela se stále restriktivních principů (např. pravidelné vážení dítěte před a po kojení, krmení každé 2 hodiny, včetně noci). Co nejrychleji přešla na podávání pevné stravy a krmení lžičkou. Kolegyně popisovala svoje krajně nepříjemné pocity, když sledovala, jak matka holčičku „láduje“ a nedbá na její nevůli ani pláč. Jednou dokonce musela z hodiny předčasně odejít, aby takovéto krmení nemusela sledovat. U kolegyně šlo o složitý protipřenos a bylo pro ni těžké zachovat neutralitu a nezasahovat (nezasahování je podmínkou IO, ale někdy je velmi obtížné je dodržet). Ve skupině byl tento vývoj zdrojem plodných debat, neboť nápadné byly i další fenomény.

Skupina se věnovala problému narušeného zrcadlení, kdy matka při krmení nevnímala potřeby a vyladění dítěte, krmila ho spíše mechanicky, jeho projevy nelibosti nerespektovala, nedovolila mu experimentovat s jídlem a snažila se odvést jeho pozornost jinými podněty. Říkala dcerce básničky, nabízela jí hračky, obrázky v knížce – vlastně místo sebe. Když holčičku chovala, nosila ji zády k sobě, takže nebyl možný jejich přímý oční kontakt. Při prožívání protipřenosu hrála důležitou podpůrnou roli skupina. Pro kolegyni bylo velmi obtížné sledovat tyto procesy.

Zajímavé bylo také pozorovat psa, který byl „členem rodiny“. V přítomnosti pozorující kolegyně byl pes často okřikován, matka na něj zvyšovala hlas, zaháněla ho. Když se holčička začala samostatně pohybovat, nosívala psovi často svoje hračky. Ve fantazii skupiny zazněl nápad, že holčička chodí psa podporovat a utěšovat, jak by to potřebovala i ona sama.

Ve zkratce jen poznamenáváme, že ke konci druhého roku pozorování jevilo dítě znepokojivé rysy chování – např. časté byly zlostné afekty, při nichž kousalo, často plakalo a nechtělo se oddělit od matky, mělo i náznaky nutkavého chování.

Teoretické znalosti o významu raného vývoje jako profesionálové všichni máme, ale přímé prožití této zkušenosti je nenahraditelné. Jinak působí, pokud o způsobu krmení čteme v odborné literatuře, jinak ale jsme-li těmto pocitům přímo vystaveni.

Také v zahraniční literatuře (Reid, 1997) jsme nalezli kazuistiku týkající se obdobné problematiky. Jde o příběh děvčátka, které bylo zpočátku kojeno bez větších projevů radosti. Jídlo bylo „úkol“ a matka záhy preferovala ukončení kojení. S nástupem používání pevné stravy vše stále více kontrolovala, nedovolovala experimentování, holčička nemohla brát lžičku či sahat do jídla apod. Pozorovatel krmení vnímal jako nepříjemný úkon, který se matka snažila rychle a čistě ukončit, lžičkou po pusince sbírala zbytky jídla a nacpala je zpět do úst, misku dočista vyškrábala, nikdy nezměnila rytmus krmení, nezajímala se o reakce dítěte, nesledovala, zda má dítě dost či málo, zda mu chutná nebo ne.

Kolem šestého měsíce věku holčičky matka náhle onemocněla a péči dočasně převzala babička – matka matky. K naprostému překvapení pozorovatele babička krmila dítě zcela stejným způsobem. Neosobně, rychle, mechanicky, bez empatie, se stejným zacházením s dítětem, lžičkou i miskou. Vypadalo to, jako by vše probíhalo v kopii přes zrcadlo.

Zde si můžeme klást řadu nabízejících se otázek. Jak je takto intimní, veskrze individuální a zřejmě nevědomá situace vlastně transgeneračně přenášena? Jak a kdy tento způsob začal, jak se udržel? Znamenal tento zážitek ve vývoji vznik osobnosti „pasivního příjemce?“ To nemůžeme vědět, ale může to navozovat naše úvahy o tom, jak často se setkáváme s rodiči, kteří si sami uvědomují, že jednají jako jejich rodiče. Často pak způsobem, který sami neměli rádi. A to jsou jen případy, kdy jde o vědomý proces. U procesů nevědomých a neuvědoměných je to pochopitelně mnohem složitější.

Jiným zajímavým fenoménem, který v sobě přináší také záludnosti, je předčasný úspěšný vývoj.

V dalším kazuistickém zlomku šlo o chlapečka, který svým vývojem dělal rodičům radost, byl šikovný a „věděl“, že jeho samostatnost rodiče vítají. Po dlouhou dobu pozorování referovala kolegyně, že chlapeček se vyvíjí bezproblémově, ve vývoji je napřed, je obratný, působí spokojeně a rodiče se v něm vidí, jsou na něj pyšní a mají z něj radost. Paralelně však matka měla potřebu svěřovat se pozorovatelce se svou osobní historií, v níž byl velmi významný její problematický vztah s matkou. Zde se potvrdilo, že v IO nemůže jít jen o „čisté“ pozorování dítěte, ale že v tomto případě pozorovatelka měla zřejmě také roli kontejnujícího objektu pro potřeby matky a byla „použita“ matkou v tomto smyslu. Skupina si kladla otázku, zda pozorovatelka měla matce pomoci v reparaci jejího vlastního mateřského objektu, a zda zařazení se do projektu IO nemělo od počátku i tento nevědomý význam.

Přestože rodiče projevovali radost z vývoje chlapečka, matka se překvapivě po prvním roce věku dítěte začala intenzivně zajímat o návrat do práce a již v 19. měsíci věku šel chlapeček do jeslí. Zde musíme podotknout, že na přání matky pokračovalo sledování dítěte kolegyní v jeslích. Tento zásah do procesu IO jsme též probírali ve skupině. Pozorování má dle dohody probíhat v domácím prostředí, takže i toto vybočení z uspořádání mohlo mít nevědomý význam.

Není se co divit, že tento šikovný, veselý chlapeček se v jeslích choval zcela jinak než dosud. Projevoval se inhibovaně až depresivně. Byl neosobní, ztracený a bloudící. Dosavadní vstřícné chování k pozorovatelce se zásadně změnilo, byl odtažitý, jako by ji ani neznal.

Skupina kolegů se tímto tématem při supervizích velmi zabývala a dospěla k názoru, že přílišná a předčasná samostatnost je pro vývoj dítěte zatěžující, má nevědomé motivy a může vést k vytváření falešného já, které je podřízeno přáním ostatních a rovněž vede k depresivním symptomům při předčasné separaci. Že samostatnost, vývojová akcelerace a nadprůměrná obratnost je v tomto případě v kontradikci s emočním vývojem dítěte. Svým způsobem šlo o „použité“ dítě plnící přání obou ambiciózních rodičů. Můžeme si klást otázky, jak chlapeček tento časný separační proces přestál a s Margaret Mahlerovou uvažovat o narušeném průběhu separace – individuace a o tom, co mu to přinese do života. Opět se vracíme k dopadu takovéhoto podrobného pozorování na náš profesionální pohled a přístup nejen na obtíže dětí, ale i dospělých, s nimiž pracujeme.

Sourozenecké vztahy

Občas slýcháme od rodičů otázku, jak je možné, že jejich děti jsou tak odlišné, když jsou vychovávány jako sourozenci úplně stejně. I vzhledem k této otázce se nám zdají následující příklady ilustrující.

Kolegyně prováděla po dobu dvou let pozorování dvojčat v rodině, kde otec pobýval delší dobu pracovně v zahraničí a matka byla se dvěma syny na rodičovské dovolené. Otec přijížděl domů jen občas, takže podstatná část péče spočívala pouze na matce. Zapojení do projektu IO inicioval otec – zvažovali jsme, zda možným motivem nebyla představa, že místo něj, pokud je delší dobu mimo rodinu, bude někdo spolehlivě a „odborně“ v rodině přítomen.

I když oba chlapci byli vychováváni stejnými rodiči ve stejném prostředí, jejich emocionální vývoj byl odlišný. Od počátku pozorování bylo zřejmé, že přirozený temperament každého z nich je odlišný. Chlapci se narodili plánovaným císařským řezem jako dvouvaječná dvojčata. Starší, dvojče A, byl drobnější, mladší chlapeček byl větší. Tato charakteristika přetrvávala celou dobu pozorování.

Mladší z chlapců však byl od narození křehčí, častěji plakal a reagoval více na diskomfort. V čase bylo stále zjevnější, že tak získává větší pozornost matky. Ta jasně říkala, že těžce snáší pláč mladšího synka. Druhý chlapec byl aktivnější, samostatnější, méně plakal, takže maminka se více zabývala jeho bratrem, tišila ho a více se s ním mazlila. Když přijel domů otec, s oběma syny si hezky hrál a vcelku rovnoměrně se jim věnoval.

Způsob péče maminky o děti se v průběhu pozorování nezměnil. Celkově měla denní režim zorganizovaný, aby vše zvládala, postupně se snažila děti učit různým dovednostem, měla radost, pokud se dařilo. Kontakt řídila vlastně hlavně verbálně, do vztahu mezi chlapci prakticky nezasahovala. Později kolegyně jako příklad popsala, že když si chlapci hráli trochu nebezpečně se skleněnými kořenkami, jen jim mezi jinou činností opakovaně říkala, aby „toho nechali“. Po chvíli toho děti opravdu „nechaly“. Vyhověly pokynu nebo je to prostě přestalo bavit? Později, kdy už byli chlapci motoricky nezávislejší, měla jejich vzájemná aktivita vyhraňující se charakter. Starší, přestože byl stále drobnější než bratr, si hračky bral a přes protesty mladšího si je ponechával, obíral bratra o hračky. Ten se hračky většinou vzdal a vzal si jinou. Postupně vyvinul zajímavou taktiku, pokud se mu hračka, o kterou soupeřil s bratrem, dostala do ruky, odhodil ji tak, aby byla mimo všeobecný dosah. Dalo by se říci, že ten chlapeček, který měl robustnější psychiku a byl schopnější, bojovnější, měl tyto vlastnosti „ke své smůle“. Nenaučil se dávat. Druhý si zvykl nebojovat a neuměl věci získat a podržet.

Je otázka, jak s touto vlohou či zkušeností budou nakládat dále a co to přinese do jejich života. Naučí se dávat, naučí se unést a řešit ztráty? Není to tématem celé rodiny? Nabízí se to, jak dokládáme v závěru této kazuistiky.

Při supervizi se v našich úvahách rozvíjelo téma, že pozorovatelka, která do rodiny pravidelně docházela, hrála roli stálého klidného objektu, který měl pro rodinu velký význam. To se ozřejmilo i v terminační fázi IO. Rodina „zapomněla“, že domluvená poslední hodina je skutečně poslední. Pozorovatelku vítali jako při jakékoli předchozí běžné návštěvě a s velkým překvapením a vlastně pohnutím přijali „zjištění“, že jde opravdu o poslední hodinu. Loučili se s tím, že terapeutka má kdykoli opět přijít na návštěvu. Vyrovnávali se takto se ztrátou „bezpečného objektu“ a se separační úzkostí?

Dále chceme popsat ještě jedno sledování chlapečka v sourozenecké situaci.
Jde o případ, kde kromě sledovaného miminka byl ještě v rodině jeho starší bratr. Ten samozřejmě rychle pochopil, že pozorovatel přichází kvůli malému bratrovi. Neměl to snadné. Ztratil část pozornosti rodičů a navíc se zřejmě potýkal s potížemi oidipovské povahy (občas pronesl poznámku, že by táta nemusel být). Snažil se různými způsoby upoutávat pozornost terapeuta a mít ho pro sebe, na bratra později přímo útočil, házel po něm hračky, zalehával ho, při rodinných aktivitách se ale držel stranou. Pozorovatel prožíval pocity soucitu s ním. S otázkou sourozenecké rivality byli rodiče bezradní, nevěděli, jak vymezit hranice, a hlavně se cítili jako selhávající. Otec si však po čase velice pochvaloval přítomnost terapeuta slovy „kluci se chovají úplně jinak, když jste tu vy.“ Domníváme se, že rodiče z klidného a akceptujícího postoje pozorovatele získali pocit, že sourozenecká rivalita je něco normálního a očekávatelného, že děti nejsou zlé a oni nejsou špatní rodiče. Rodina delegovala terapeuta do role kontejnujícího objektu, který si s danou situací poradí lépe než oni sami.

Závěrem bychom chtěly shrnout, že proces IO přináší řadu nových a popravdě nečekaných okamžiků. Každý z pozorovatelů je profesionál, často také sám rodič, takže je vlastně připraven a nastaven vnímat racionálně dění, které vidí. Přesto proces vzbuzuje i výrazné osobní pocity. Například jeden kolega z pozorovatelského týmu popisoval s pohnutím pocity, které prožíval během jedné celé hodiny, kdy sledoval „pouze spící“ miminko.

Vlastní zkušenost prohlubuje empatii s bezbranností, ale i se schopnostmi dítěte. Pozorovatel sleduje intimní detaily radostí i potíží při růstu dítěte. Může objevit sílu pozitivní reakce rodičů a dítěte na svoji přítomnost. Může objevit např. skutečný význam procesu kontejnování, kdy matka dává k dispozici svoji mysl dítěti, když v jeho nepohodě a stresu zajistí bezpečí a jistotu a zbaví je nepohody.

Pozorovatel tyto procesy sleduje takříkajíc v přímém přenosu. Situace, kdy pečující osoba nějak vybočuje nebo není schopna kvůli vlastnímu neuspokojení přistupovat k dítěti s otevřenou myslí, mohou být pro pozorovatele velmi zneklidňující.

Tehdy má významný podpůrný podíl skupina, která situaci společně sleduje, pomůže mnohé nazírat z různých hledisek, pomáhá pozorovateli těžkosti unést a zpracovávat protipřenosové pocity.

Přímé zkušenosti při IO vedou k hlubšímu porozumění při práci s malými dětmi a jejich rodinami. Velkým přínosem je i to, že pozorovatelé mohou srovnávat zkušenosti ostatních ve skupině, sledovat vývojové linie pozorovaných dětí, společně přemýšlet o vlivu výchovných zvyklostí a postupů, o generačních vlivech, o významu pozice dítěte v rodině, o vlivu pohlaví, kulturních a sociálních podmínek. Pozorovatelé zažijí v rodině zpracování zátěžových a rušivých vlivů (narození sourozence, rozpady vztahů, úmrtí, ztráty existenční jistoty atd.). Zažívají, jak rodiče reagují a jak se vše odráží na vztahu k dítěti, a reakcích dítěte.

Metoda IO je podle našich zkušeností velkým přínosem. Rozvíjí naši schopnost kritického myšlení, naše profesionální mysl zaznamenává děje, které mohou potvrzovat, ale překvapivě i někdy kolidovat s našimi vědomostmi a teoretickými východisky, s nimiž jsme dosud bez pochybování pracovali. Pomáhá v naší profesionální práci a může vést i ke změně techniky práce. Hlavně však zprostředkuje schopnost hlubšího porozumění při práci nejen s dětmi, ale významně i s dospělými pacienty.

Byť je IO definováno jako pozorování malého dítěte, z naší zkušenosti vyplývá, že se nelze soustředit „pouze“ na projevy a reakce dítěte, ale že je nezbytné dítě pozorovat v kontextu vztahu s matkou ev. otcem, či dalším pečovatelem, a také v kontextu sourozeneckých vztahů.

Závěr

Výhodou IO je možnost lépe porozumět vývoji dětí, protože přímo vidíme jejich vývojové kroky a plynutí vývojových linií. V praxi pak lépe objevujeme možnost podpořit rodičovské kompetence, zbavovat rodiče úzkostí, případně v rané fázi vývoje ovlivnit „příznivou cestu vývoje.“ I pro rodinu je zpravidla IO velkým přínosem. Přítomnost terapeuta poskytuje rodině a jejím jednotlivým členům kontejnment a podporu a z toho vyplývající větší pocit jistoty a stabilizaci.

Z literatury i z naší zkušenosti je zcela zřejmý význam IO pro vzdělávání odborníků.

Analytická práce s dospělými může být obohacena o intenzivní zážitek terapeuta při IO, neboť v dospělé psychoanalýze se nám objevují fenomény úzce související s nejranějším vývojem. Nejde jen o získávání teoretických znalostí či vstřebávání teorií, ani jen o rozumové zpracování, ale prostřednictvím IO se prohlubuje emoční kapacita analytika při vnímání projevů pacienta.

Chceme ještě upozornit na důležitou věc, která souvisí s možnostmi moderního výzkumu. Je to propojení fyzických a psychických jevů při vývoji dítěte v těsné návaznosti na vývoj a zrání neurologických struktur mozku, jak to uvádí PhDr. Michael Šebek ve svém článku v tomto čísle Revue.