Opočno Sympozium 2018

Muž, žena a gender

Opočno Sympozium 2018 a 2019

Mgr. Jiřina Melzer

 

Podívejme se teď spolu na to, jak současná společnost směřuje od antagonistického, vyhraněného, rigidního a pasivního nastavení, podloženého poukazem na gender role a stereotypy, k více aktivnímu, hledajícímu a spolu-vytvářejícímu způsobu fungování v mezilidských vztazích založeném méně na předpokladech a více na bytí „tady a teď”, s otevřenou myslí a srdcem ve společném „poli” (tento výraz proniká do slovníku současné psychoanalýzy pořád více a v podstatě zahrnuje vše, co je aktuálně přítomno mezi zúčastněnými).

 

Schopnost vnímat sebe i partnera realisticky a otevřeně komunikovat nám umožní živější, přítomnější, aktuálnější, spontánnější mezilidský kontakt. Nastavení co nejvíce oproštěné od minulých vzorců gender rolí, stereotypů a vzájemných projekcí, pak spokojenější partnerské a mezilidské vztahy. Jurg Willi k tomu říká: „Manželství není status, nýbrž proces, který vyžaduje od partnerů trvalá přizpůsobení měnícím se vnitřním i vnějším podmínkám.” V podstatě jde o to, abychom byli schopni více si naslouchat. Naslouchat sobě samým a druhým.

Jako individuální a párová terapeutka mám mnoho příležitostí pozorovat, jak toto téma ovlivňuje lidi a jejich vztahy. V genderu jde o představu, kterou mají muži a ženy ve společnosti naplňovat. Pokud se tak neděje, může být nesmírně těžké akceptovat odlišnou představu.

Pojďme si nejdříve říct, co to gender je. Gender se používá pro označení kulturních a sociálních rozdílů mezi pohlavími. Je to kulturou podmíněná představa o feminitě a maskulinitě. Jak by muži a ženy měli vypadat, jak by se měli chovat, jak by měli ve společnosti fungovat, jakými vlastnostmi, schopnostmi a dovednostmi disponovat, jaké životní cíle si stanovit. Gender definuje genderové role, genderovou identitu (t.j. její zvnitřněnou část) a genderové stereotypy, což jsou hluboce zakořeněné představy o charakteristikách mužů a žen, často antagonistické. Když pak tato očekávání nasáváme od malička, žijeme je skrze rodiče a společnost, stávají se pravdou. Stávají se naším vlastním životem a považujeme je za standard. Málokdo si v dospělém životě pak ale uvědomí, že jsou to pouhé „vzorce” v mysli člověka (byť leckdy zakořeněné do morku kosti), které lze změnit.Velice často hrajeme role, aby nás společnost přijala, ale nepřijímáme samy sebe.

Vraťme se na chvíli k Freudovi. Freud chápal gender jako přirozeně daný, jako řadu práv a povinností jež vyplývají z biologického pohlaví. Pohled na vztahy a manželství se ale od jeho doby, doby víktoriánské, značně proměnil a v druhé polovině 19. století už byla represe viktoriánské éry na ústupu. Přísnost viktoriánských otců je legendární. Přímá vláda muže nad domácností, přirozená a pochopitelná, když byla domácnost základní jednotkou ekonomické produkce, začala slábnout s oddělováním pracoviště od domácnosti. Byla to doba, kdy si muži a ženy jaksi rozdělili pole

působnosti. Muž se staral o ekonomické zázemí rodiny a mužskou identitu si budoval na pracovišti mimo domov. Žena obsadila pole domova, domácnosti a pečovala o emocionální rovinu a o vztahy. V takto rozděleném světě muži potřebovali ženy a ženy potřebovaly muže. Se zmenšující se velikostí rodin rostla také ženská kontrola nad výchovou dětí a dítě zároveň začalo být vnímáno jako křehký a zranitelný tvor, potřebující dlouhodobou emocionální péči. Centrum domácnosti se později posunulo, jak vyjádřila Mary Rayanová, „od otcovské autority k mateřské afektivitě” - rostl důraz na citovou vřelost ve vztahu mezi rodiči a dětmi.

S narůstající finanční nezávislostí žen se rovnováha narušila. Ženy už od vztahu s mužem neočekávají jen ekonomické zajištění, ale jakousi vyrovnanost mezi emočním dáváním a braním. Jak píše Anthony Giddens ve své inspirativní knize Proměna intimity: „Láska se tu vyvíjí jen nakolik se rozvinula intimita. Nakolik je jeden partner připraven odkrýt druhému své úzkosti a potřeby a odhalit mu svou zranitelnost. Sdělování pocitů není samo o sobě pro intimitu postačující. Pokud je taková komunikace provázena narcismem, znamená spíše pokus o získání moci, než aby přispívala k rozvoji hlubší lásky.” Dále říká: „Ženy už se nechtějí spokojit s obrazem muže jako chladného a nedostupného. Za touto maskou se muži dlouho schovávali. A tato maska jim bránila v intimitě. Ve vytvoření blízkého láskyplného vztahu (k sobě samému i k druhým). Součástí intimity ve vztahu, blízkého vztahu, je přiznání mužské emoční zranitelnosti.

Ženy si dnes, poprvé v historii lidstva, nárokují rovnost s muži. Nepokouším se zde zkoumat, zda a nakolik přetrvává nerovnost mezi muži a ženami v ekonomice a v politice. Soustřeďuji se na emocionální řád, ve kterém nejenom feministky, ale ženy obecně, prosadily velké a významné změny. Týká se to zejména zkoumání vztahu sexuální a emoční rovnosti, která ohrožuje současně nastolené formy genderové moci ve společnosti, „moci muže”.

V minulosti ženy používaly manželství jako nástroj k dosažení větší míry autonomie. Hledaly svou svobodu a „vysvobození od matky” tak, že se provdaly a odešly z domova. Tím se ovšem staly závislé na manželovi. A nebyla to jen finanční závislost. Ženy si tímto způsobem, skrze manžela a děti, hledaly svou vnitřní identitu. Muži zase hledají svou identitu skrze práci a nechápou - i když, jak je třeba zdůraznit, ne všichni - že projekt vlastní identity zahrnuje emocionální rekonstrukci vlastní minulosti, která jim umožní projektovat koherentní naraci do budoucnosti. Giddens říká: „Dosud i ve vyspělých společnostech jsou ženy v ekonomicky méně výhodné, závislejší pozici. Jak se ovšem ekonomická i společenská závislost žen alespoň v některých kulturách pomalu snižuje, vystupuje do popředí naopak mužská emocionální závislost na ženách.”

Jak se gender projevuje v páru, v manželství ukázal společný Rorschachův test, kde lze pozorovat statisticky podložené genderové chování mužů a žen. Test byl prováděn na 87 manželských párech v letech 1966-1970. Závěry vypovídají leccos o sociálním chování mužů a žen. V partnerské situaci

vykazují muži více nadhledu, více smyslu pro realitu, více sebeovládání a více afektivní kontroly než když musí úkol řešit sami, což znamená, že jejich já se jeví při společné práci se ženou silnější. Ženy při společné práci se svým partnerem ztrácí přehled a smysl pro realitu, stávají se takzvaně neproduktivními. Mají tendenci ve společné situaci omezit své já a svou osobnost. Muži se projevují (přičemž rozdíl je velmi významný) aktivněji, rozhodněji, přátelštěji a jsou ochotnější k prosazováni se, než ženy, zatímco ty se mnohem výrazněji stahují a potvrzují, co říká muž.

Výsledky zkoumání ukazují to, co slyšíme téměř v každé párové terapii.

Ženy typicky říkají, že před svatbou byly samostatné a sebevědomé a nemohou pochopit, proč se staly tak závislými a bezmocnými. Ženy mají tendenci žít pod svými možnostmi a zříkat se nároků na rozvoj vlastní osobnosti v partnerském vztahu.

Muži zase mluví v individuální terapii otevřeněji o svých slabinách a v párové terapii jsou zdrženlivější a kontrolují se. Ženy, které jsou v individuální terapii konstruktivní, se ve společné situaci s muži chovají více regresivně a pasivně.

Jak zmiňuje Jurg Willi a stejně tak i Jung, v párové terapii je jedním z hlavních cílů, aby se muž a žena vyprostili z oboustranného „odcizení sami sobě” (muž se odcizuje své slabé, závislé “regresivní” části a žena své samostatné, nezávislé, “progresivní” části). Je důležité, aby se rozvíjeli jako dvě osobnosti, které k sobě patří, ale nejsou určované jeden druhým. Klíčem je umět se navzájem prožívat odděleně a zároveň jako ti, kdo k sobě patří.

Vztah nemá sloužit tomu, aby se člověk zřekl sám sebe ve prospěch partnera, nýbrž naopak dávat jednomu i druhému možnost lépe se pochopit a realizovat díky druhému a s druhým. Současné partnerské vztahy jsou stále více a více založené na emocionální angažovanosti obou v páru, nikoliv na vnějších sociálních kritériích. Minimálně mladé a vzdělané páry vědí, že v partnerství se člověk nesmí vzdát sám sebe, nýbrž naopak, musí zůstat sám sebou. Manželství v minulosti vznikala a byla udržována jinak než dnes, kdy se tlak na sebereflexi a schopnost vlastní volby výrazně zvýšil spolu s otevřením světa možností.

 

Výňatek z kazuistiky páru

Do mé ordinace přišel pár. Muži bylo 64 let, živil se podnikáním a jeho 46 letá žena byla umělkyně, básnířka. To mimochodem hodně ovlivnilo „jazyk terapie”, tj. způsob, jakým jsme spolu všichni tři mluvili. Žili spolu už 20 let, měli spolu dospělou dceru a syna v pubertě s diagnostikovanou hyperaktivitou. Zhruba před rokem absolvovali u kolegyně párovou terapii, která vedla k odstěhování manželky s dcerou, přičemž syn zůstal v péči otce. Manžel ale s takovým výsledkem nebyl spokojený a terapii ukončil. Naléhal na manželku, aby se vrátila a ta to začala zvažovat pod podmínkou, že opět

začnou chodit na párovou terapii. Manžel tedy souhlasil, nechtěl se už ale vrátit k původní terapeutce. A tak se dostali ke mně.

Jejich aktuální stav ukazoval, že každý z nich prožívá současné nastavení protikladně. Manželka je s novým uspořádáním, kdy si našla byt a žila v něm s dcerou, docela spokojená. Říká, že našla konečně větší klid a prostor pro sebe, pro svou dceru a pro svou práci a nemusí sdílet manželovu permanentně

„nabroušenou“ náladu. Trápilo ji pouze to, že manžel na ni neustále naléhal, aby se vrátila a vyčítal jí, že ho nechala samotného s těžko zvladatelným synem v domě. který, jak říkal, „koupil a zrekonstruoval pro rodinu”.

Po jejím odstěhování se spolu začali scházet v kavárnách, na procházkách, na kulturních akcích (které měli oba rádi) a oba si to velice pochvalovali. Manželka oceňovala, že už není takový „negativistický moroust”, víc si povídají, naslouchají jeden druhému, diskutují spolu, navázali opět sexuální vztah a tak se rozhodla, že „mu dá ještě šanci” a na další párové terapii spolu prozkoumají, zda by „to ještě přece jenom nešlo, být spolu”. On o ni stál. Uvědomoval si, že péče, kterou jeho žena zajišťuje synovi a celé rodině je něco, co sám nedokáže poskytnout, a funguje jenom s vypětím všech sil a jenom po určitou dobu. Neměl dost síly a trpělivosti se starat o syna, domácnost a svou firmu. Svou ženu měl rád a chtěl ji zpátky. Její narůstající nezávislost odhalovala jeho emocionální závislost na ní. Na tu ona koneckonců nepřímo odkazovala při svých stížnostech na to, že se k dětem a zejména k synovi chová autoritářsky a nedokáže s ním navázat intimnější hovor a přátelštější kontakt. Stejně tak dcera se cítila neustále kritizovaná a nepřijímaná. Manžel si stěžoval, že v minulosti manželka dost vyváděla, dělala sceny, „ale já jsem to nakonec vše ustál”, říkal. No a zdálo se, že manželka to zase vzdala. Což je také velice typický scénář.

Jurg Willi říká: „Častému přehnaně afektivnímu stěžování si ženy lze rozumět jako adekvátní reakci na emocionální nedotknutelnost muže. Muži věří, že bouření ženy nejrychleji přejde, když nad ním nehnou ani brvou a nechají ho vyšumět do prázdna. V mužích sílí přesvědčení, že kdyby na celý ten povyk reagovali, ženy by se stávali ještě afektovanějšími a nepřiměřenějšími. Přitom vzniká nebezpečí, že to, co muži vyzdvihují jako svou neohroženou výdrž a svatou trpělivost, to ženy interpretují jako blazeované zpěčování se tomu, aby byli brány vážně.”

V párové terapii jsme nalézali jejich vzájemné propojení - link, nevědomá vztahová přesvědčení, jejich individuální nevědomá přesvědčení, vzorce a očekávání. Prošli jsme spolu rekonstrukcí jejich vztahu, kdy si postupně více uvědomovali co je (nevědomě) spojilo, jaké očekávání měli, jaké museli odtruchlit, co je ve vztahu drželo a jak by si to přáli a chtěli teď.

Jejich společný problém, stejné téma, které oba řešili, byl gender identita, gender role a na závěr mnohem hlubší téma - sebepřijetí.

Ukázalo se, že téma gender rolí řešili oba o to více, o co méně cítili přijetí a vzájemnou lásku. Toto téma se stalo jakýmsi bojovým polem, místem, kde se mohli utkávat se svými zbraněmi na téma muž-žena.

Neustále se dohadovali o tom, kdo by co a jak měl dělat, jelikož je to „práce pro chlapa“ nebo „pro ženu” a druhý by to tak měl pochopit, přijmout a dělat dle očekávání. Například ona chtěla po manželovi aby jí pomohl s „chlapskou” prací a přenášel nábytek, vymaloval, atd. a on zase očekával, že jeho žena postará o domácnost, o problémy se synem ve škole i doma a má mu být po ruce i v určitých záležitostech kolem jeho firmy. Bylo pro něj jaksi „normální”, že jeho žena je prostředníkem v kontaktu mezi ním a jejich dětmi. Oba pocházeli z rodin, kde role ženy/matky a role otce/muže byly striktně dané a neměnné. Ani jeden z nich si nedovedl představit, že by to mohlo být jinak.

Žena započala proces změny v jejich vztahu. Narušila stabilitu svým nárokem na větší autonomii a intimitu.V párové terapii vyvolává většinou každá partnerova změna obranu, protože navozuje nutnost vlastní změny a vyžaduje nalezení nové rovnováhy. Její muž započal „protiútok” ve smyslu výčitek a navozování pocitů viny za to, že „opustila rodinu”. Ve skutečnosti se ukazovalo, jak bylo pro něj nesmírně náročné (ne-li nemožné) realizovat vlastní změny. A tak bojoval o život, za sebe, za dosažení původní stability a nechtěl vidět, že tuto stabilitu dosahoval na úkor své manželky a za cenu své neúplnosti, závislosti a nedostatku intimity. Podobně jako jeho žena v minulosti řešila otázku autonomie tak, že se za něj vdala jako za staršího, zajištěného muže a tak odešla od rodičů.

Zdálo se pak, že „úlohou“ muže bylo stát se více citlivým, ukázat svou zranitelnost a obavy a více naslouchat, jak ženě, tak sobě. To neznamená jen hovořit o emocích, taková komunikace může být značně monologická. Znamená to spíš být ochoten ukázat partnerovi i svá zranitelná místa a tím umožnit skutečnou intimitu. Intimita je předevší záležitostí emocionální komunikace - s těmi druhými i se sebou samým - v kontextu interpersonální rovnosti (Giddens).

„Úlohou” ženy pak bylo získat více autonomie. Nikoliv ale pouze odchodem ze vztahu, ale spíše autonomie ve vztahu. Emocionální nezávislost na vlastních rodičích je prostředkem k tomu, že začínáme současně reformovat naraci svého já a uplatňovat svá práva (včetně rozumného přijetí odpovědnosti). Jednání pak přestává být organizováno na způsob nutkavého přehrávání dětských stereotypů a znovuodehrávání starých, nevědomých individuálních vzorců a přesvědčení.

V terapii bylo poté ale mnohem důležitější, aby byl každý sám za sebe schopný přijmout sebe sama jako muže, ženu a člověka. Čím nejistější se cítili sami za sebe, tím naléhavější byli v otázkách genderových rolí a genderových stereotypů. Shodně mluvili o tom, že v zamilovanosti partnera viděli srdcem, nikoli myslí. „Byli jsme zaplavení láskou a ta neposuzuje, neodsuzuje, nehodnoti a nekritizuje. Přijímá toho druhého a nabízí přijímaní tím druhým.” říkala žena - básnířka.

Terapeutický prostor jim nabízel možnost si naslouchat a lépe se vyznat ve svém vztahu a v sobě samém, sdělovat si a domlouvat se na tom, co je pro každého z nich důležité. „Rovnoprávný vztah je složitou řadou interakcí, o nichž je třeba stále vyjednávat, a které jsou trvale propracovávány. Je to svět vyjednávání mezi pohlavími, svět vztahů, kde začínají platit nové představy o oddanosti a intimitě“ (Giddens). Neustálé vyjednávání je spíše bytí v přítomnosti, “plynutí” a nikoliv v představách o tom, jak se věcí mají a jejich urputné prosazování a vymáhání. To ale vyžaduje jakousi flexibilitu v postojích obou. Pokud bude jeden flexibilní a druhý „tradiční”, ustrnutý a umanutý, za čas ten první zjistí, že se takto spolu nikam nedostanou, že nejde o vztah, ale o autoritativní sebeprosazování vlastních názorů, které jej přestane bavit.

Moje zkušenost je taková, že ženy si pak někdy pletou blízký vztah s omezováním partnera a muži zase autonomii a svobodu s egoismem.

 

Závěr

Mnoho těžkostí, kterými se s páry prokousáváme, odkryla teprve dnešní míra svobody, kdy se partneři mnohem více opírají o svá přání a preference v plánování budoucnosti, než o předem dané normy. Ve společnosti znamenají pojmy „mužské“ a „ženské“ pouze role. Ve skutečnosti jsme ale spíše pouze

„člověk“ – lidský tvor – a když žijeme a život prožíváme, tak si neříkáme „takto to cítím...“ nebo

„takto to myslím, protože jsem žena/muž“. Jakýkoli společenský nebo vztahový boj, začíná, když se s něčím silně identifikujeme natolik, že ztratíme nadhled a vše ostatní stavíme do antagonistické pozice. Třeba se „ženským" jako protiklad „mužského“, nebo naopak. Když se zamyslime důvodem, proč se tak děje, zjistíme, že je to strach vyvěrající z hloubky duše a signalizující velkou vnitřní úzkost, nejistotu a obavu, že „já nejsem dost dobrý člověk”. Řečeno analytiky - silné narcistické insuficience podmiňují silné rigidní identifikace. Pokud jsme schopni akceptovat postoj, kdy přijímáme svou mužskou či ženskou identitu a chápeme, že máme určitá specifika, vytváříme prostor, ve kterém se pak může to mužsko-ženské vzájemně doplňovat, prolínat, tvořit a „rodit” nové.

Představujeme

 
The Carter-Jenkins Center
Vzdělávací instituce zaměřená na aplikaci psychoanalytických principů na oblast sociálních jevů a klinické praxe. Na jejích stránkách naleznete mimo jiné volně přístupné video-semináře věnované psychoanalytické teorii a praxi pořádané Mezinárodním psychoanalytickým institutem nebo například videozáznam přednášky Otto Kernberga nebo Charlese Brennera.
Více na www.thecjc.org
 

Odkaz: http://www.cspap.cz