Iva Andrejsová
Symposium je místem sdílení řeči. A tak do našeho setkání pozvu další učastníky s jejich řečí napříč věkům, napříč času.
Jako první promluví Julia Kristeva:
„ Je-li lidský druh schopen symbolizovat a sublimovat, je to proto, že je obdařen sexualitou, v níž se nerozlučně pojí to, co pro metafyziku představovalo dualitu „tělo a duch“, „pud a řeč“. Vskutku, touha je vstupem do her energie a intence a tak, jak pozoruje nehody sexuality, psychoanalýza zachycuje neúspěchy této souhry, zdroje problémů v bytí.
… Duše, dědička antické psyché, se stává „psychickym aparátem“, jímž nevyhnutelně prochází ekonomie a figury touhy“(Génie féminine 2)
Sexuálno a psyché, touha a řeč… tato slova nás budou provázet, a hned otevírají otázku:
Jak k nám řeč promlouvá, jak definuje naše místo v Symbolickém řádu a jak nás označuje jako sexuované bytosti? Co je gender a co pohlaví?
SLOVO gender pochází z latinského Genus, generis (narození, rasa), označujícího skupinu lidí společného původu a podoby. Genus je protikladem ke specius, zvláštní, jednotlivý. Slovo Genus je základem francouzkého engendrer, česky zplodit, v přeneseném významu způsobit, vyvolat něco.
Gender, francouzsky genre, česky « rod », v gramatickém kontextu poukazuje na sexuaci slov.
A slovo rod v antropologickém smyslu představuje sounáležitost ke skupině, rodině, ke genealogii, evokuje « kategorii », rasu, generaci.. A to vše nás vrací k původnímu, k originelnímu genus.
Postmoderní svět však slovo gender vymezuje ve specifickém smyslu zprvu jako sociologický koncept k popsání a kritice rozdílu postavení žen a mužů, v poslední době pak otevírá filosofické, psychologické a biologicko-anatomické debaty o pojetí sexuovaného člověka.
Genderové teorie nadále otevřely pole i otazkám generačním, otázkám rodu, filiace, početí a rodičovství.
Začněme však u počátků, otázkou, jak se s tématem původu a sexuace vyrovnává myšlení dob minulých a jak současnost.
A že jsme tu dnes na Symposiu, nechme se nejprve pozvat do diskuze Symposia jiného, do dávného 4. století před naším letopočtem :
V Platonově spisu Symposion Aristofanes vypráví o stvoření člověka takto :
|
« Za dávných dob nebyla naše přirozenost taková, jako je nyní, nejen mužské a ženské, nýbrž jinačí… bylo totiž tehdy jedno pohlaví androgynů, co do podoby i jména složené z obého pohlaví, mužského a ženského… Ale ono samo vymizelo, nyní zbývá z něho jen jméno. Byl tehdy tvar každého člověka zcela válcovitý…. dále měl dvoje pohlavní ústroje a obdobně i všechno ostatní. … Byli hrozní svou mohutností a silou a zpupnou měli mysl i odvážili se učiniti útok na bohy.
Tedy každý z nás jest symbolon, půlka člověka, poněvadž vznikl rozříznutím… a každý stále hledá svou polovici. … Příčinou toho jest, že taková byla naše dávná přirozenost a byli jsme celí : tedy touha a snaha po celku se jmenuje láska. |
|
Lidská bytost bohy, symboly zákonů světa rozdělená, neuplná, ve svém pohlaví limitovaná, se stala bytostí toužící, člověkem lásky.
A láska byla pak láskou těl mužů a žen i osob téhož pohlaví, i láskou platonickou k druhému jinému než já sám, láskou směřující k naplnění, ale neoplývala mocí, jen bohům danou, stvořit či přetvářet realitu svého vlastního těla.
Člověk rozpolcený, rozštěpený, subjekt ztrácející a toužící, symbolon… a už na nás z dálek času budoucích kývá Jacques Lacan, opíraje se o mistra Freuda…
Ale zůstanme ještě na úsvitu naší moderní civilizace :
Stavebním kamenem judeokřestanské kultury je verš v Genesis : « Bůh stvořil člověka ( jako dvojjedinou bytost) a tu rozdělil na dvě poloviny - jako muže a ženu je stvořil ».
Mýtus stvoření praví, že
Adam, původně úplný, je uspán, aby mu bylo odnato žebro, z něhož Bůh stvoří ženu.
Adam tak něčeho pozbyl a Eva je stvořena z neúplnosti, z části, oba tedy jsou z jednoho původního celku. A záměr Boha je utvořil sexuované, orgánově odlisné. Ještě to nevěděli, byli bezčasoví.
Signifikant označení řečí, symbolizací, vstupuje pak do hry jako základní stavební kamen lidskosti: Eva, za našeptávání hada, ponoukáním oním falickým symbolem (zatímco Adam byl spící v nekonečnu uteru ráje stvořitele), je objektem i subjektem intence poznání, je aktérkou zlomu, diskontinuity. Označení pohlaví je poznáním diference.
Eva je tak inkarnací rodu, rození, ruptury, časovosti, je pramátí lidskosti.
Adamovo fantasma byl Sen, pasivní dokonalost klidu, bezčasovosti, bez touhy i bez poznání. Akorát, že se v ráji nudil... Jenže pak byl operován Otcem bohem (zákonem), chirurgickým aktem kastrace úplnosti. Bude vždy se vracet k tomuto snu o aktu Otce, i k ženě, jejíž existence je příčinou i důkazem jeho - nadále - neúplnosti, kastrace, zbavení části těla a ztráty nekonečnosti rajské zahrady. Adamovo trauma je kastrace úplnosti. Maskulinita k úplnosti, celistvosti sebe bude směřovat (falem), bude chtít znovu se zmocnit chybějící části sebe, doplnit do bezčasovosti bez ruptury.
Evino trauma je traumatem originelního manka úplnosti, je traumatem poznání času (tedy zrození a smrti). Její fantasma je bytí, být místem druhého, místem, které bylo odnato z druhého. A je sama místem, z něhož se druhý oddělí. Eva je subversivní vůči nekonečnosti, je příčinou a stopou utrpěné originelní kastrace a zato pak po tisíciletí nenáviděná, pokořovaná. Právě snad proto, že člověk, jeho zrození v psyché, v touze, je originelně femininí a bude vždy poukazovat na chybění něčeho.
Takto se konstruuje základní sexuované fantasma :
u muže : fantasma kastrace úplnosti, vektor Mít
u ženy : fantasma neúplnosti, místa, kudy život prochází, vektor Být
Je tedy sexuace dána tělem anebo slovem, jménem, intencí řeči, je symbolizace kastrací ? Sexuace je poznáním a uznáním odlišnosti, rozpolcenosti, je tím, co vyhnalo Evu a Adama z ráje, kde nebylo nedostatku, do skandálu časovosti. A tak se stali Mužem a Ženou.
A jak to bylo dál?
Staletí míjela, lidské společnosti se hleděly strukturovat prostřednictvím mýtů, sociálního řádu, ideologií. A v mýtech nevyhnutelně defiluje poměr maskulinity a feminitity, sexuálna, reprodukce, otcovství a mateřství, v němž druhé pohlaví bylo magnetem i nebezpečnou mocí pro opačné. Jakkoli po tisíciletí vládnoucí « falokratická » ofenzívní kultura nadřazovala koncepci sexuality, falu a libida mužské prioritě, přeci, nenechme se mýlit, tato pozice skrývala maskuliní obranu před strachem z moci feminity, z femininí jouissance, z « mateřskeho falu » - a nemusíme chodit daleko, nejen Melanie Kleinová nám k tomu leccos řekla.
Dějinami tak prochází děs z ženského sexu, zjevných i skrytých orgánů a orgasmu a nejen judeokřestanská a musulmanská religiozni kultura měla na toto téma své slovo. Ženy jako nástroj dábla, ženy čarodějnice, ženy muži poddané … i kněžky, bohyně, múzy…
Od Hippokrata až po 18. století byl však lékaři orgasmus ženy považován za nezbytný pro početí. Femininí sexualita byla tedy i přes veškerý útisk žen ve společnosti uznána.
- století se však už píše ve znamení negace ženské sexuality : « muž hledá sex, žena city », dělí ženy na počestné matky a frivolní prostitutky.
Zavedeným klišé je binarita aktivity (mužský element) a pasivity (ženský element), vedoucí ke frigidizaci zen (jakkoli – a snad právě protože - nám staré mýty tvrdí opak).
A tak pruderie 19.st. je místem rozkvětu neuroz, hysterie, falše a falokracie. Hysterky jsou fascinujícími objekty koncilií lékařských ( ovsemže mužských) týmů. Technická revoluce současně opájí západní svet, 20. století jej devastuje, dříve slabostí omdlévající v korzetech přiškrcené ženy nastupují do továren na výrobu munice, muži padají na frontách, otcové klesají v ponížení mocí totalitárního statu. Sociální scéna se hroutí. Jak se s tím vyrovnat ? Dříve, než feministické hnutí vezme otěže do rukou, jsou tu 60. léta a děti mužů porobených v instrumenty války či totality a ovdovělých žen vyznávají svět květin a sexuální revoluce, volné lásky a komunit se společnými dětmi.
A pak přichází 80-90 léta a jako druhá strana mince volného sexu se vynořuje smrtonosná AIDS. Současně, opačnou tváří svobody sexuálních bratří a sester je též figura rozmělnění sexuální diferenciace, infantilní asexuace, imago androgynie. Připomenme zde, že v Platonově mýtu původního obojího je androgynie (bytí obojím) popsána jako absence chybění, jako indiference. Androgynie, stav obojího, se prezentuje jako plnost, perfektní stav před pohlavní diferenciací.
Jednotně upraveni stylem unisex, v televizních reklamách tančí aerobik stejnými pohyby skupiny věčně adolescentních lidí se stejnými účesy v těsných oblecích jako dresy kosmonautů a tu, v tom všem, se ke slovu hlásí feminismus i s vnitřním paradoxem defeminizace .
Takto v posledních desetiletích spějeme ke genderové ideologii, v jejíž současnosti sex (rozumějme biologické pohlaví) je něco jako oděv, vyměnitelný povrch těla, kde anatomie není definována narozením, ale volitelná, zaměnitelná dle našeho cítění a vůle.
V češtině je pro pohlaví užíváno též slovo přirození. Z etymologického hlediska základem slova pohlaví je půl, polovina, jedna ze dvou stran. Staročeské slovo Polovie se významem přesunulo k hlava ( po-hlaví) jakožto osoba. Přirození tedy je rod, bytí jednou z polovin, tvoří osobu.
Vidíme ještě dnes, v kořenech slov, v původech, naše symbolon ? Jsme zaslepenými věštci ovládnutí zákonů přírody člověkem či vidoucími orátory zkázy pro lidstvo z toho plynoucí?
V otázkách sexuální diferenciace, erotična a sexuality byl už antikou vyzdvižen poměr anatomické reality a psychické strukturace rozštěpením .
V předmluvě k vydání Platónova Symposion o lásce v 1947, František Novotný, který dílo sám přeložil, píše tuto krásnou větu :
« Eros není dokonalost, ale touha po dokonalosti. Spojuje v sobě protivy, dostatek i nedostatek, změnu a stálost, smyslnost a nadsmyslno, citové rozechvění a záměrnou činnost rozumovou, smrtelnost a nesmrtelnost. Myšlenka řeči Aristofanovy je, že láska je spojovatelka bývalé lidské přirozenosti, ona činící zase jedno ze dvou a tím lidskou bytost uzdravující... ».
Lidská bytost je tedy neúplná, rozdělená, chybějící a po spojení toužící…takový je přirozený svět a zákon velkého Druhého, jehož je božstvo metaforou. Psychoanalytici rozeznávají v mluvícím člověku subjekt rozštěpení a Lacan na chybění postaví tezi nekompletnosti a touhy po Druhém jako příčinu i přirozenost sexuace. Touha, místo Psyché, Freudovo libido.
Jestliže Freud ale ještě v 1889 vkládal mnoho nadějí v koncept originelní bisexuality, třicet let poté konstatuje, že tento koncept zůstává temný a rozvíjí koncept sexuální duality s důrazem na anatomickou realitu a zvláště pak koncept pudu, ve svých téměř 70 letech (1923-33) přepracovává teorii sexuace. Zavrhuje původní tezi originelní ( vrozené ) bisexuality, hájí nadále sexuální binaritu (diferenciaci sexů) a současně uznává, že naopak libido je jediné, jak maskuliní, tak femininí. Libido – tenze, touha je lidská. Bisexualita coby maskuliní i femininí není tedy ani originelní, ani konstitutivní; vždy je otázkou přesunu volby objektu juissance (požívání). Podle Freuda, infantilní sexualita je autoerotická v tom smyslu, že subjekt nachází svůj objekt, chybějící objekt, ve vlastním těle, v sobě samém. Další vývoj individua pak závisí na přemístění objektu žádosti na jiný objekt.
« Anatomie je osud », říkával Freud a Lacan to modifikuje : slovo anatomie se vztahuje k úzkosti pramenící ze separace.
Právě separace udává tělu formu . Vzdání se úplnosti jde ruku v ruce s úzkosti ztráty, konstitutivní pro subjekt a jeho strukturu. Už v dopisech Fliessovi tak Freud rozvíjí tezi, že lidská sexualita nemůže dosáhnout plné a stálé satisfakce, a to nejen pod kulturním vlivem, ale na základě své vlastní podstaty, v níž je fantasma kastrace (limity, omezení) základním elementem (cf. C.-N. Pickmann).
Oběma tezím je tedy společný koncept separace, jestliže ale pro Freuda mělo strukturální roli fantasma kastrace jako hrozby či reality ztráty části těla, orgánu, Lacan klade do popředí ztrátu originelní (úplnosti bytí).
« Sexuální chování člověka je hledáním ztracené unity, celku, vztahuje se k Já limitovanému, rozštěpenému » řekne Lacan.
Slovo SEXUEL, sexuální, pochází z latinského sectus, to znamená oddělený, ono Platonovo « rozříznutí » a odkazuje i k biblickému odříznutí .
Pro Lacana a jeho směr bude podstatné, že Eros je reprezentací chybění. Eros je sexuálno, spjaté s « pas-tout », s « ne-vše » uvnitř sebe ; s jinakostí druhého, jímž nejsem.
Chybění je tak originelním a konstitutivním zákonem subjektu. Chybění čelí silám které, inherentní totálnímu mateřskému objektu, jsou jouissancí, požitkem, tíhnoucím k pudu smrti, tedy k nebytí, k regresivnímu obojímu v jednom. Tyto síly pudu smrti lze též nazvat originelním incestním pudem, touhou po návratu, a to u obou pohlaví, v « bytí jí, bytí v matce ».
François Richard ve svém argumentu « Bisexualita, incest a smrt » pro nedávný kongres v Paříži upozornuje na to, že: « .. (koncept originelní, vrozené psychické bisexuality, obojího v jednom), povoluje iluzi totality bez chybění »…kde originelní bisexuální dispozice by překrývala ono nepředstavitelné, thanatické, onu divou incestualitu nelimitovaného, kdykoli možného svým vlastním rozhodnutím ». Analýza, která by se zakládala na konceptu originelní bisexuality, by tedy vedla k vyloučení diferenciace vůči prvotnímu objektu.
Psychická bisexualita je poměrem maskulinity a feminity ve volbě objektu touhy, kde tento poměr je variantou našeho identifikačního vývoje během života.
Přemýšlíme-li o variantách sexuální orientace a identity, uvažujeme o nich ne z pozice něčeho vrozeného či potenciálního, jehož pravda se vyjeví časem, ale jako o procesu konstituce obrazu Já, toho, kdo je pojmenován, viděn, uznán a anticipován Druhým. Náš obraz sebe, forma Já, souvisí nejen s anatomickou realitou, ale též s reflexí, s pohledem na nás očima druhého, především těch prvních, matky, otce… Je pojmenováním, nám rodiči ( původci našeho zrození) daným, je spjato se sexuovanou řečí, kterou se k nám mluví, spolu fantasmaty rodičů. Kastrace symbolickou funkcí, vymezení tvarem, nemožnost všeho.
Moustafa Safouan píše : « Lidská bytost se rodí řečí a je jí strukturována »
Už moudrost Aborigenů praví : « K nám všem promlouvá matka řeč , kdyz se narodíme» a Lacan říká : « Řeč je podmínkou nevědomí». Řečí jsme označeni, řeč strukturuje, kategorizuje, dodává rod v psychickém i reálném světě, je přítomností i stopou minulosti.
Následuje pak freudovské oedipovské drama. Veškeré tyto vlivy budou hrát roli ve vývoji sexuovaného Já ve scénaři života, jehož suterénem, našeptávačem, ponoukavým hlasem, je řeč nevědomí.
A nevědomí je místo, kde trauma originelní ztráty úplnosti a s ním spojeného chybění, tedy separace, limit v čase a prostoru, se zapisuje. Je místem toho, co nás přesahuje, čím nejsme, co neovládáme, a tak je příčinou touhy. Nevědomí je odvrácenou, zatemnělou stranou měsíce, naší hlubokou pravdou. Sexuální poměr i akt je vztahem ke Druhému. To, co hledáme, je odpověd’ druhého na naši otázku po sobě samém, po společné unitě.
V lásce k druhému, který není mnou, je metafora sebe jako subjektu i objektu pro druhého. Touha po něm mne unifikuje se mnou samotným, s mým nevědomým mankem, s pravdou mého nekompletního Já.
Můžeme však být tím druhým sami sobě, uvnitř sebe ?
Aktualita genderových teorií a nových mýtů tak konfrontuje tezi bisexuality a « sexuální indiference » .
Je-li hetero a svým zpusobem i homosexualita orientací k jinému člověku, reflektuje-li tedy onoho druhého, opačného či i téhož pohlaví, transvestitismus se orientuje k sobě samému jako zaměnitelnému, kde Já vystupuje jako parciální objekt sebe sama na prknech divadla vnějšího světa.
Tranvestitismus uvádí na scénu fantasma dvojjedinosti těla. Pak se můžeme ptát, spolu s Freudem, zda trans-sexualismus coby de- a re-strukturace pohlavního těla i řeči (nominace) převlékáním, přejmenováním, není perverzí subjektu. Per-verze , « père- version » je Lacanova slovní hříčka : být otcem ( père) své verze, « engendrer » se, (zplodit se), udělit si gender.
Vývoj a důsledky genderových teorií dnes nepokrývají jen otázky sociálních a identifikačních pozic žen a mužů, jejich sexuálních fantasmat, ale i chirurgických a hormonálních zásahů do formy těla. Od fikce transvestity k realizaci změny pohlaví.
Avšak nejen technologie, jakkoli závratné a děsivé až po fantazie připomínající mýty kreace Golema a Frankensteina , dnes alarmují.
Transgenderové teorie otevírají též témata paternity a mateřství, nebot’ muž předělaný hormonálně i operativně na « ženu » nemůže dále oplodnit, « engendrer », (dát zrození, rod), ani žena předělaná na « muže » nemůže engendrer, počít. V trasngenderismu takto vystupuje v druhé linii otázka prokreace, rodičovství, zplození jiné bytosti než jsem já, sexuálním aktem otce a matky.
V některých zemích už byl ustanoven pojem « mimo pohlaví » : ve smyslu « neurčené » na rodném listě, v osobních dokumentech, v zájmu možnosti volby během života. A tak řeč a její zákony jsou také mutovány. Ze školních formulářů ve Francii měl v 2019 vymizet termín « otec » a « matka », a být nahrazen slovy « rodič první « a « rodič druhý ». Tento návrh zákona byl sice nakonec opuštěn, avšak v těchto dnech francouzská ministryně spravedlnosti prosadila označení « matka a matka » na rodném listě dítěte lesbického páru, bez uvedení, která z nich je matkou biologickou, která dítě porodila a která adoptovala a to má být deklarováno již předem, během těhotenství, at už je lesbický pár oddaný nebo ne. Účelem je, aby při případné pozdějsí separaci páru obě měly na dítě stejný nárok. Otázka identity dítěte a jeho potřeby původu je zcela vynechaná. Když se tedy takto vyhneme « nebezpečné otázce pohlavní diferenciace » v obnově generací, pomůžeme tím sobě, druhým a našim potomkům ?
Francouzský psychoanalytik Jean-Jacques Moscovitz píše :
« Operací předělaný muž na ženu či žena na muže mají povrch, získávají vnější orgány, ne ale schopnost reprodukce. Laboratorní dítě přestane být genetickým dítětem někoho, stane se dítětem sociologickým (svých vychovatelů/vychovatelek v rodičovských rolích.) Dochází k realitě infantilního vytěsnení primární scény sexuality rodičů.
V perspektivě technik umělého početí je možné odlišit reprodukci od sexuality. V paradigmu genderu se ze sexuované osoby stává konstrukce v socio-kulturním slova smyslu, která je destitucí diferenciace jakožto symbolického řádu. »
Místo biologického otce jako separačního třetího je však natolik důležité, jako místo matky ; diskurz o psychické bisexualitě každého z nich a tedy « roli otce » v osobě « druhé matky » tíhne k banalizaci jejich diference.
Rozlišení Otec-Matka však poukazuje na to, že se nemůžou substituovat jeden na druhého, jejich role nejsou ekvivalentní. Dva rodiče téhož pohlaví nejsou jako otec a matka, nebot’ pro konstituci psyché je třeba třetí instituce : symbolu rozdílu.
Co je tedy to Třetí pohlaví, třetí gender? Pohlaví, přirození neurčité či neurčené? Zaměnitelné ?
Vratme se ještě na chvilku k počátkům :
V platonskem mýtu stvoření človeka a dvou sexů existuje třetí pohlaví jako úplnost, obojí současně. Co je ale lidskou podminkou? Chybění. A třetímu pohlaví chybělo chybění. Proto bylo strašlivé, nelidské, jak vypráví Aristofanes. Řecké drama se promítá v nové podobě do postmoderní doby sobě se ztrácejících subjektů.
O čem tedy vypovídá onen diskurz « pocitu nenáležitosti k pohlaví, s nímž jsme se narodili » ? O Já, jenž se změní úplnou či částečnou, případně nedokončenou operací těla ve fantasmatického druhého ? Je změna orgánu opravou psyché, popřením, je realizací tělesné či psychické kastrace ? Je orgán dnes parciálním objektem zbloudilého Já ?
« Opačné pohlaví pro každeho » vede k negaci chybění a sexuality jako podmínky zrození, reprodukce, pohlaví a osoby ; je popřením tajemství původu. Řeč : rod, genre… vše etymologicky souvisí se zrozením. Narodíme se tedy sami sobě ? Jsme ve fázi « přerodu » těhotni sami sebou ? Sami sobě otcem i matkou … Chirurgie a hormonální intervence jsou fantasmaticky jakýmsi porodním sálem, je proces přetváření jakýmsi těhotenstvím vlastního těla ? Sexualita jako původ je nahrazena znovuzrozením v jiné tělo a tvář chirurgickým aktem či ve farmaceutické laboratoři a tento rodič, dodávající nové pohlaví, tento technik zapomění, má na sobě bílý plášt’.
Jsou tedy lékaři instrumentalizováni do role substitutu rodičů, početí, namísto sexuálního aktu ? Jsme na scéně freudovské falické fáze ? v ještě v hlubší regresi do parciální sexuality ? Či snad ve vytěsnění infantilní sexuality s jejími konflikty ?
Je snad sebedeterminace pokusem uniknout i kontradikci i fatalitě, oné rozpolcenosti v bytí, jež však je podmínkou lidského subjektu, jemuž sex a smrt označují limitu, konečnost i účast na štafetě života ?
Moustafa Safouan klade i analyzuje tyto otázky : « V otázce sexuální diferenciace není důležitá jen realita pohlaví, která je sama o sobě nepopiratelná, ale též subjektova volba objektu touhy, konformní či ne jeho vlastnímu pohlaví. Jak ale k té volbě dochází ? Jaké role zde hrají funkci kastrace a identifikace s otcem ? Jaký je smysl této funkce a jak působí ? … Vidíme, v jaké míře svět současnosti propaguje sexuální morálku založenou na neznalosti toho, co je srdcem, podstatou každého jednoho : touhy» .
« Současný svět » je koincidencí určitých modů, jejich simultaneitou, tvořící dojem příslušnosti , přináležení k rodinnosti naší doby.
Doba postmoderní otevírá čas neurčenosti, roztříštěnosti na konzumentaristické elementy, ovládané mondiálními loby. Ze zlomu v artikulaci jednoho a všeho, příčiny a důsledku, věčnosti a stávání se, formace subjektu a incidentu… plynou ve XX. století různé teorie rozdílů všeobecných i rozdílu sexuace, kde pojem Otcovská funkce už není myšlen. Psychoanalýza je těmito směry považována za « konzervativní ». Z toho vyplývá problém současné doby : jak koncept nekompletnosti může figurovat v existenční filozofii ? (cf. P.-L. Assoun)
Psychoanalýza a její základní postulát místa nevědomí je tak dnes stále více vytlačována na okraj až negována .
Diskurz současnosti « narodil(a) jsem se špatným pohlavím » tedy indikuje biologizující pojetí psychosexuality, kde organicita je primární. Změna povrchu těla jako materializace a potvrzení psychického sexu však neřeší originelní chybění a volbu objektu touhy, jen je vytěsnuje aktem, v němž historicita subjektu zůstane opominuta, ba je možnou rozbuškou depersonalizace.
Čeho je to příznakem, o jakých nevědomých obranách vypovídá?
Je současnost genderových sexuálních teorií dobou phobickou vůči struktuře ? Dobou, která zaměnuje subjektivitu za individualismus ? Je dobou úzkosti, která se ujištuje o bytí neustálým zpřítomnovaním se v sociálních sítích, manipulací, automutilací těla, kterému něco činím, abych se o něm, o jeho existenci ujistil, vymezil, cítil ji ? Nejsou vlivy postmodernistických tlaků, individualistické ideologie, ztráty rodičovských modelů, technizace, komportementalizace... jen ubrouskem zakrývajícím melancholii manka ?
Jsme v době klasifikace a separace fenomenů, ne jejich analýzy. Určujeme řadu syndromů poskládaných ze symtomů, které neuvažujeme jako naléhající metafory, jako metamorfozy něčeho nevědomého. Popisujeme je jako Poruchy, ty či ony « Dys » funkce, poté « Trans » .. které se ale vždy budou vztahovat k normě stanovené společností, k nějaké doxe.
A tak, jak symptomy mění tvar a tvář ve snaze něco vyjádřit, snažíme se je ujařmit tím, že se ženeme za dalšími a dalšími « dys » a « trans ». Žádný katalog však nemůže být trvale úplný a tak dospíváme k jistému paradoxu : symptomem doby je pojem syndromu Borderline. Jako klasifikační jednotka rezignuje na hledání struktury, je místem zlomu i neurčitosti hranic i pole fenomenů, těch či oněch symptomů. Freud tento pojem vůbec neužívá a Lacan jej zavrhuje ve jménu logiky nevědomí.
Tato jednotka se jeví jako « statut subjektu současnosti » v poměru k symptomu a ke kolektivu.
P-L Assoun:« Klinickým portrétem nevolnosti současné doby jsou subjekty bloudící touhy, «trans », nomádi úzkosti… Sexuálno hraniční … je kronikou současné doby. Efektem zavedení « borderline » je evakuace sexuální dimenze chybění : Borderline jako mutující signifikant diskurzu.
Tak « … postmoderní hrdina působí jako migrant struktury, jako metafora bloudění subjektů, jimž je společný rozvolněný poměr k obrazu « Já-tělo » spolu s problematikou separace, s prožitkem odcizení a melancholickým postem ztráty. » Symptom současnosti jako « hledání své pravé identity » …« Jestliže už Freud poznamenal, že Staří (Anciens) kladli důraz na pud, pak Modernisti kladli důraz na objekt. Současníci se tedy pokouší o něco jiného: zbavit se starosti o sexuálno. »
Nepostačí nám tedy sociologický inventář ani klasifikační katalog k odpovědi na to, co charakterizuje sexuaci. V artikulaci k pudu smrti si každá generace vytváří svůj styl. A jako pečet’ jí dává tvar, jméno.
Jakou odpovědí na obraz neucelenenosti je pak modifikace těla ? Těla, v němž vše je rozložitelné na orgány, části, jež mohou být předělány, jinak kombinovány, které nejsou, než jednotlivostmi, elementy ? Těla povýtce psychotického... Je obrazem destrukce celku a historicity subjektu.
Už nejsme na úrovni fantasmatu jako u transvestitismu. Transformované pohlavní tělo nemá jako takové minulost.
Odcizené tělo, mutující objekt sebe sama, je symptomem současné doby.
Krize současné doby se zapisuje jako krize reality, identity, času, smrti. Posun v konceptu gender nastinuje deskriptivní hodnotu epochy regrese před diferenciací do archaična neurčenosti i iluze všemohoucnosti, doby dekonstrukce poměru vůči sobě a kolektivu.
Diskurzem současného světa už tak neprochází subjekt symbolické funkce, ale « postmoderní jedinec» vystavený škále nových symptomů, tlaků na novou psychickou ekonomii, v níž Já vystupuje jak samotvůrce, je konzumentem i sirotkem sebe sama.
Naši pacienti budou však nejen produkty identifikačních tlaků doby, ale vždy singulárními bytostmi s vlastními hnutími, manky, nevědomými stopami a jedinečnou historicitou, jejíž původem i vektorem je touha.
Levinas říká, že základem naší civilizace je alterita, alterita tváře a pohlaví, kterou je třeba chránit. Posláním psychoanalytiků je umožnit individuu se zorientovat v desartikulovaném světě průtočných vztahů, identit a teorií. Naším posláním je naslouchat jeho subjektu, Reálnu jeho nevědomí a spolu s ním nalézt, znovunalézt poměr ke svému tělu a touze.
Coby psychoanalytici nemůžeme obejít tyto otázky, obejít se bez nich.
---------------------------
Odkazy :
Julia Kristeva: Le génie féminine 2 (Melanie Klein)
Platón: Symposion o lásce, vydal Jan Laichter v Praze 1947
C.-N . Pickmann : Figures psychanalytiques 29
George Bataille : Erotisme
Jean-Jacques Moscovitz : Séminaires, 2013, Psychanalyse actuelle
Moustafa Safouan : De la dualité à la division du sujet
Le langage ordinaire et la diférence sexuelle
André Michels, Claire Gillie : Conférences , Espace analytique
Paul-Laurent Assoun: Sur un certaine malaise de la modernité , lecture freudienne
Marcos Zafiropulos : Le double corps de Lacan (entre évolutionnisme et structuralisme)